Reklama
 
Blog | Tomáš Dvořák

Proč by byl prospěšný rozpad ČSSD?

Po nedávných krajských a senátních volbách, kde ČSSD potvrdila klesající preference v průzkumech a přišla o většinu hejtmanských a velkou část senátních křesel, prohlásil předseda sociální demokracie a premiér Bohuslav Sobotka, že strana musí hledat nové programové výzvy a voliče. Sám se vyjádřil pro cílení na mladé, liberální a městské občany, u kterých se tradičně ČSSD příliš nedaří, přestože u západních, moderních velkých levicových stran jako jsou britští Labouristé či švédská SAP tvoří jednu z klíčových skupin elektorátu. Sobotka k tomu měl dokonce po volbách ideální situaci – jeho dlouhodobí nepřátelé z čela prozemanovského křídla ČSSD Michal Hašek a Zdeněk Škromach, kteří se nikdy netajili ambicemi vést stranu a sesadit Sobotku (vzpomeňme tzv. Lánský puč) ve volbách propadli a svůj post hejtmana tak obhájil jen Jiří Zimola. I Sobotkou zmiňovaná skupina voličů je nyní celkem „získatelná“ – v současné době mají mladí, liberální a městští voliči na výběr ze Zelených a Pirátů, kteří budou jen s obtížemi překračovat hranici 5%, a TOP09, která je ovšem názorově často nekonzistentní a rozhodně ne levicová (přesto stojí za zamyšlení, že jako jediná strana v současném parlamentu snese označení „liberální“).

A jak se Sobotka k situaci zachoval? Nejdřív podepsal potupné a ponižující prohlášení, ujišťující naprosto patolízalským způsobem servilně Čínu o našem nepochybování vůči čínské územní celistvosti v reakci na přijetí dalajlámy ministrem kultury Danielem Hermanem. Následovalo snad ještě bezpáteřnější prohlášení do médií, že v prezidentském souboji Miloše Zemana s Michalem Horáčkem by ČSSD v čele s premiérem podpořila stávajícího prezidenta, i přes opakované osobní útoky právě na Sobotku a již zmiňovanou lánskou schůzku. Posledním krokem bylo odvolání ministra Dienstbiera premiérem Sobotkou ve zjevné snaze zavděčit se svým odpůrcům a oponentům.

Svojí šanci tedy nejspíš Sobotka promarnil, ať už z jakéhokoli důvodu. Možná se bál o místo předsedy a premiéra, možná věří (naivně), že se ANO dokáže postavit v nadcházejících volbách i se slábnoucí podporou tradičních voličů sociální demokracie, možná prostě nedokázal najít odvahu se zemanovskému, konzervativnímu křídlu v ČSSD postavit.

Můj názor je ale ještě radikálnější a možná i poněkud kontroverzní – jestliže ČSSD není schopná najít silného lídra, který by jí z vnitřního rozkolu vyvedl, je podle mého čas, aby se rozpadla na dvě různé strany. Posledních několik let působí naše největší strana dojmem velmi nehomogenního slepence dvou v podstatě protikladných křídel, které se navzájem drží v šachu a nepřetržitém těsném balancování nad propastí, pod vedením nedostatečně silného předsedy, který se ze všech sil snaží udržet klid. Sobotka si jako premiér vůbec nevede špatně, byť pár kontroverzních kroků se určitě najde, ale jakožto předseda sociální demokracie má výsledky slabé. Rozpad strany podle už nyní existujících dělících linií by byl tolik potřebným razantním řešením současné agónie.

Několik týdnů před americkými volbami okolnosti i průzkumy nasvědčovaly tomu, že Hillary Clinton pohodlně zvítězí, zatímco republikánská strana se potýkala s vnitřními rozepřemi, chaosem a bojem o moc i podporu svého kontroverzního kandidáta. Prezident Obama, kterému republikáni šest let z jeho osmiletého období nekonstruktivní blokací všech jeho snah pomocí většiny v obou komorách Kongresu bezprecedentním způsobem házeli klacky pod nohy, se stejně nechal slyšet, že nerad vidí republikánskou stranu tak rozloženou. Dobře si totiž uvědomoval, že silná demokracie a silný stát se dá vybudovat pouze na pevných základech, které z části tvoří silné a fungující politické strany. Už z definice liberální, pluralitní demokracie musí stát v názorové opozici, aby dokázaly zastupovat všechny složky společnosti, a aby skrze debatu, moderaci a syntézu vznikla ta nejvhodnější cesta kupředu. Naprostá dominance jedné strany jakožto nekontrolované síly je cesta do záhuby. Víceméně se jedná o obdobu tržního principu – absence konkurence vede ke zhoršení kvality a zneužívání síly v monopolu. V jistém smyslu je tedy silná, konstruktivní a schopná opozice stejně důležitá jako dobrá vláda. Alespoň v ideálním případě by ze sebe navzájem měly vydat to nejlepší pro občany.

Česká situace je poněkud specifická už tím, že roli liberálních a progresivních stran u nás v porevolučním období poněkud atypicky hrály pravicové strany. Stejně tak je v globálním měřítku spíše neobvyklé, že mladí alespoň donedávna tíhli k pravici, že pravicové strany propagují liberální společenské hodnoty a že koncentrace pravicových voličů je ve městech, zatímco konzervativní venkov volí levicové strany. Do jisté míry je to samozřejmě dědictví komunismu, ČSSD ale není schopna se oprostit od svého tradičního elektorátu, který často ještě žije v komunistické minulosti.

Pokud se tak nestane, čeká českou levici podobný osud, který před pár lety potkal pravicové strany. ODS i TOP09, kdysi členové vlády se dnes potácejí v preferencích kolem 10% a ODS si až nepříjemně zahrává s nacionalismem a extrémním konzervatismem (zdravíme Václava Klause mladšího). Populismus v čele s ANO odsunul pravici těsně nad propast politických dějin, odkud se bude horko těžko dostávat. To samé se ale může velice snadno přihodit sociálním demokratům. Jakožto dlouhodobě vládnoucí strana mají i oni podíl na skandálech politického establishmentu. Spousta z jejich venkovských voličů projevuje silnou nespokojenost se současným stavem České republiky a můžou se snadno stát kořistí Andreje Babiše.

Jakkoli se může zdát, že v současném světě je už dělení politického spektra na levici a pravici zastaralé, tradiční strany potřebujeme. Zastávají totiž jasné a čitelné a pevné pozice, které se mohou časem vyvíjet. Nemění se ovšem v závislosti na náladách občanů. To je důvod, proč je ANO a další populistické strany tak nebezpečné. Jejich zástupci jsou schopni obracet postoje a názory ze dne na den o 180 stupňů bez jakékoli ztráty důvěryhodnosti. Názorově konzistentní strany jsou právě jedním z pilířů funkční demokracie, který jsem již výše zmiňoval. Z této perspektivy je ČSSD vlastně poslední hrází bránící opravdovému rozmachu populistické politiky v Česku. Ve stávající podobě sociální demokracie tento stav ale vnímám jako trvale neudržitelný a čas se krátí. Radikální řez v momentě, kdy ještě nějaký čas pro záchranu zbývá, by mohl být tím správným řešením. Česká politika potřebuje silnou a moderní levicovou stranu, její existence by byla přínosem pro všechny. Část ČSSD má potenciál se jí stát – dokáže ho naplnit?

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama