Reklama
 
Blog | Tomáš Dvořák

Jak přemýšlet o státním rozpočtu

 

Tři nepravdy o dluhu

Oblíbeným tématem pravicových stran a konzervativních ekonomů je jakási pokroucená představa, kterou obvykle nazývají rozpočtová zodpovědnost. K ní se často přidávají otřepaná hesla, výčtem: “stát utrácí naše peníze”, “dluh budou splácet naše děti” či “stát nás okrádá na daních” v ideálním případě ješte ve stylu Svobodných doplněno o přepočet dané částky na školky a nemocnice, co by se za ní mohly postavit.

Pojďme si jen v rychlosti vyvrátit úvodní tři nepravdy – stát utrácí svoje, nikoli cizí peníze a tvrdit cokoli jiného je účelová lež a demagogie. Státní rozpočet tvoří především daňové výnosy, nicméně fakt, že je do státní kasy splácejí jednotlivci (či právnické osoby) absolutně neznamená, že jsou i po odvedení v jejich vlastnictví. Princip je naprosto v pořádku, pokud tedy nejste přesvědčený anarchista – z rozpočtu stát následně poskytuje tzv. public goods (veřejné statky) a public utilities (veřejné služby), kterých využívá každý daňový poplatník. Namátkou můžeme zmínit dopravní infrastrukturu (silnice a železnice), Policii ČR nebo třeba právní rámec České republiky. Zdanění tedy v žádném případě není ani cokoli blízkého krádeži. Navíc mají občané skrz demokratickou instituci voleb možnost vybrat své zástupce, a tedy nepřímo rozhodovat i o státních výdajích a výši zdanění. Samozřejmě, státní výdaje nemají být excesivní ani narušené korupcí, jak tomu v Česku bohužel až příliš často bývá. Stejně tak by stát měl zaměstnávat nejmenší možné množství úředníků a zasahovat do co nejmenšího počtu oblastí při zachování stejné míry efektivity. Je ale třeba se zbavit přežitého předsudku, že stát v ekonomice akorát háže klacky pod nohy, okrádá či limituje svoje občany a tak nějak by nám všem bylo lépe s co nejmenším státem.

V reálném světě není ani nezbytně pravda, že státním dluhem neúměrně zatěžujeme příští generace. V realitě státních dluhů totiž jednoduchá, intuitivní pravidla neplatí úplně do písmene. Každá země ma nějaký státní dluh a v některých případech je absurdní věřit, že už dávno nejsou za hranicí splatitelnosti – dobrým příkladem může být Japonsko, které má dluh více než dvakrát větší než HDP, přesto Japonsko nezbankrotovalo a byť je jeho ekonomický růst už mnoho let anémický, stále se jedná o růst (v letošním roce dokonce kolem 1% HDP). Většina států na světě navíc svůj dluh jen zřídkakdy snižuje, obvykle ho pouze tzv. servisuje, tedy splácí úrok na již existujících dluhopisech, čímž je výše dluhu stabilizována. Částečně rovněž břemeno dluhu ulehčuje inflace.

Japonský státní dluh je totiž jako každý jiný v dnešním globalizovaném světe vydán na milost trhům se státními dluhopisy, investorům a jejich rozmarům a v neposlední řadě taky ratingovým agenturám. Jako příklad odvrácené strany mince nám poslouží Řecko – to totiž v roce 2011 nepřekročilo nějakou magickou neviditelnou hranici solventnosti, zpoza které už není návratu. Trhy přestaly věřit solventnosti Řecka, ale bylo to čistě jejich rozhodnutí, nikterak podložené nějakým pevně stanoveným bodem nebo mírou a umocněné stádovým pohybem trhu při panice. Od té doby se ale Řecko veze ve spirále dluhové krize, ze které se mu i nadále nedaří uniknout – částečně přesně proto, že jeho věřitelé mu nakázali až příliš zbytečně tvrdý program reforem a hlavně tzv. austerity (škrty státních výdajů a privatizace státního majetku), která v podstatě vymazala schopnost Řecka tvořit rozpočtové přebytky a z nich dluh splácet. České dluhopisy se naopak v současné době rekorně nízkých úrokových sazeb vydávají s tzv. záporným úrokem – investoři jsou ochotni platit za “bezpečné” uložení peněz u státu.

Krátce ještě ke třetímu zavádějícímu postoji – pokud si stát půjčuje od svých občanů, nedochází nezbytně k zadlužování budoucích generací, ale jednoduše k transferu bohatství od státu k jeho občanům – stát emituje dluhopisy, které budou držet občané, výměnou na peníze, které může stát použít na své výdaje. Po předem určené době je i s úrokem splatí zpět právě občanům. Vzhledem k tomu, že ekonomiky fungují cyklicky, v době růstu je logické očekávat vyšší výběr daní. Prostředky z něj pak lze použít právě na vymazání deficitu či snížení státního dluhu.

Jak přemýšlet o rozpočtu

Zásadní věcí, kterou je třeba si při uvažování o státním rozpočtu uvědomit je, že rozpočet neexistuje osamoceně jako samostatná rozvaha, kterou je třeba vybalancovat. Státní rozpočet existuje jen v těsném spojení se státní ekonomikou a fakticky je jí podřízený, protože má sloužit jejím potřebám – to je jeho jediný, fundamentální účel. Není to účetní položka, jejíž jediný smysl je vyrovnanost za každých podmínek. Právě naopak, takto fungující rozpočet by neplnil své základní poslání.

Standardní Keynesiánská teorie nám naprosto logicky říká, že státní rozpočet by měl fungovat proticyklicky – vykazovat mírné přebytky v době ekonomického růstu a naopak mít tak velké schodky, jaké je potřeba pro stimulaci ekonomiky během recese, ať už skrz automatické stabilizátory (jako podpora v nezaměstnanosti), které během zvýšené nezaměstnanosti schodek vždy samy vytvoří, tak skrz tzv. fiskální stimulus – vládní výdaje a investice, které cílí na udržení agregátní poptávky a tedy i zaměstnanosti blízko potenciální úrovně.

V posledních desetiletích jsme si ale navykli na něco, co Tomáš Sedláček trefně nazval “Keynesův bastard” – vinou štědře (rozuměj špatně) nastavených důchodových systémů, klesajících daňových výnosů způsobených volným pohybem kapitálu spojených s daňovou optimalizací a souhrnem dalších faktorů (v Česku to mohou být například zoufale neefektivní státní zakázky či nekoncepční výdaje a škrty v rámci politického cyklu) státní rozpočet často končí se schodkem i v době konjunktury, což ho dostává do značných potíží v době ekonomické krize.

Z čeho je dnes levice často osočována, ale co Keynes razantně odmítal, je přesně výše zmíněný postup – stát nesmí utrácet více než vydělá v době růstu. To je ta správná definice rozpočtové zodpovědnosti – používat státní rozpočet tak, aby co nejlépe sloužil potřebám státní ekonomiky, nikoliv “nikdy neskončit fiskální rok se schodkem”.
To neznamená, že by vláda měla zcela vymazat výdaje v době růstu, měla by je ovšem používat s rozmyslem, koncepcí a dlouhodobým plánem, který ma za cíl se dobře doplňovat se soukromým sektorem. Zde přicházejí v úvahu tolikrát skloňované investice do infrastruktury, zvýšení výdajů na školství či podpora výzkumu a vývoje. Tyto způsoby pozitivně ovlivňují formaci kapitálu a následně tedy i ekonomický růst. Přesně opačným příkladem je účelové zvyšování platů státních zaměstnanců těsně před volbami ve snaze vládnoucích stran získat jejich hlasy.

Každopádně je ale naprosto zásadní rozlišovat, zda je schodek vytvořen za účelem stimulace ekonomiky v době ekonomického útlumu, a nebo jen tak z plezíru, nekoncepčně či ve snaze získat politické body pro vládnoucí strany.

Pochmurná situace v Česku

Proč o tom ale vůbec psát – v České republice jsme tuto opravdovou rozpočtovou zodpovědnost snad nikdy neměli. Letos, v době ekonomické konjunktury bude stát opět hospodařit se schodkem (plánovaně 60 miliard korun), byť ministerstvo financí vedl v posledních čtyřech letech ten nejlepší ministr financí všech dob. Státní výdaje byly za dobu jeho řízení státních financí téměř nulové – v roce 2016 činily provozní výdaje 1,172 bilionu korun, investiční pak pouhých 78 miliard, a to i při nevídaném a ojedinělém přebytku 62 miliard. V překladu to znamená, že ministerstvo financí hospodařilo naprosto špatně, jelikož neinvestovalo, nepodporovalo ekonomický růst a vytvořený přebytek nedovedlo nijak vhodně zúročit, neboť padnul pouze na snížení státního dluhu, který je v Česku dost nízký (kolem 35% HDP) a plní SGP předpisy Evropské Unie. Ještě více alarmující je ale fakt, že zmíněné investice do infrastruktury (stavba dálnic, železnic apod.) nebylo možné realizovat z administrativních důvodů – zakázky byly buď špatně zadané a zpracované, nepovedl se dořešit výkup pozemků a nebo prostě vůbec neexistovaly. Namísto investic se zvyšoval počet státních úředníku – zde by bylo k zamyšlení, zdali nemá smysl naopak snížit jejich počet a zvednout platy (podobně jako v Británii či Francii), aby státní sektor konečně dokázal přilákat i talentované pracovníky, kteří dnes téměř vždy míři k soukromým firmám.
Rozvahu Babišovi navíc často napravovaly jen peníze dočerpávané z evropských fondů, které byly ovšem převáděny jen účetní operací (dočerpávání z předchozího rozpočtového období 2007-2013) a nedaly se na nic použít. Právě to byl původ onoho nečekaného přebytku – samotná vláda rozpočet pro rok 2016 schválila s plánovaným schodkem 70 miliard. Jenže i co se evropských dotací týče, tam si Česká republika také vede mizerně – v evropské osmadvacítce je až na sedmém místě od konce, a to si letos polepšila. Od roku 2015 bylo rovněž možné využívat tzv. Junckerův balíček – systém levných a dlouhodobých půjček od Evropské investiční banky na velké infrastrukturní projekty. Byť z výše zmíněných důvodů nebylo možné půjček využít plně, prostor pro ně každopádně byl a ostatní země V4 si vedly mnohem lépe než Česko. Znovu se zde můžeme vrátit i k potřebě schopnějších státních úředníků, kteří by lépe chápali fungování fondů sociální a kohezní pomoci EU a dokázali tak mnohem lépe zvládat vyřizování a získávání dotací.
Jediné, co se Babišovi dá připočíst k dobru je zlepšený výběr daní, který roste rychleji než HDP. Nutno přiznat, že to byl jeden ze stěžejních slibů jeho kampaně. Na hodnocení dopadu EET je ale stále ještě brzy a je možné, že negativa snadno převáží. A to se dostáváme jen na špičku ledovce. V nedávném rozhovoru pro MF Dnes Babišův nástupce Ivan Pilný, který narozdíl od svého šéfa nepotřebuje nahánět popularitu, pojmenoval zásadní problémy velmi přímočaře – důchodový systém České republiky je dlouhodobě neudržitelný, bez EU nebudeme schopni stavět silnice, podporovat regionální rozvoj a konvergenci nebo financovat vědu a výzkum. Nicméně většina stran se těmto problémům věnuje jen vágními prohlášeními a nebo je rovnou okázale ignoruje. Přitom právě v době konjunktury je třeba provádět nepopulární reformy.

V současné době by tedy státní rozpočet v žádném případe neměl končit ve schodku – ekonomika roste a díky faktické přezaměstnanosti brzy uvidíme ještě markantnější růst platů a zvýšený výběr daní. Nabádat tedy v současné době například ve volební kampani k rozpočtové zodpověnosti je naprosto na místě. Stejně tak je správný návrh TOP09 na snížení poměrně velkého sociálního pojistného, které by nadále zajišťovalo konkurenceschopnost práce. Do budoucna se ale veřejná debata zbavit nepravdivého a smyšleného obviňování protistran za pomoci argumentu, že schodek státního rozpočtu je událost rovnající se bezmála apokalypse. Všechny emotivní výroky Petra Macha a Petra Fialy jsou intelektuálně neupřímné, zavádějící a v konečném zúčtování škodí celé společnosti, byť svým autorům mohou přinést krátkodobou popularitu bez zodpovědnosti.

Jak už jsem se snažil vysvětlit výše, státní rozpočet neexistuje izolovaně kdesi ve vakuu, ale naopak v těsném spojení s národní ekonomikou, které má pomáhat naplňovat v každém období co nejlépe svůj pontenciál. Vzhledem k tomu, že ekonomika prochází cykly, tak se i využívání státního rozpočtu musí měnit – rozhodně by nemělo být cílem se vždy snažit jen o to rozpočet vyrovnat. Zároveň i v době růstu mají státní výdaje svoje opodstatnění, ve zdravotnictví, podpoře v nezaměstnanosti (což jsou obvyklé příklady) a hlavně v oblasti tolik skloňovaných státních investic. Ty ale musí být smysluplné, koncepční a s dlouhodobým přesahem – taková debata nicméně v současném diskurzu zcela chybí. Politici se musí mnohem více zaměřit na to, aby stát (a potažmo i rozpočet) byl co nejefektivnější, nikdy nebyly zbytečné a účelové výdaje, a aby stát co nejlépe plnil potřeby svých občanů. Emotivní výlevy o tom, kolik by se za plat státního úředníka mohlo postavit školek do takové debaty nepatří. To samé platí pro trvalý a do jisté míry v podstatě jen ideologický odpor pro jakýkoli rozpočtový schodek či jakýkoli zásah státu do ekonomiky.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama