Začněme krátkým exkurzem do historie. V roce 1969 vyhrál na druhý pokus americké prezidentské volby republikánský kandidát Richard M. Nixon. Přestože se za jeho vlády událo hned několik milníků (ukončení amerického působení ve válce ve Vietnamu, první přistání na Měsíci či první návštěva Číny a navázání diplomatických styků), do dějin vešel zejména kvůli aféře Watergate. Nixon to totiž jako prezident mnohokrát zneužil svoji pravomoc, když nechal odposlouchávat vysoce postavené státní úředníky kvůli získávání tajných informací, které mu měly pomoci (a nakonec zřejmě i pomohly) ke znovuzvolení. Vrcholem těchto praktik bylo vloupání se do sídla Národní komise Demokratické strany v kancelářském komplexu Watergate v Washingtonu D.C.
9. srpna 1974 Nixon tváří v tvář jistému impeachmentu ze strany Sněmovny reprezentantů a obvinění ze strany Senátu Richard Nixon jako jediný prezident v historii USA na svoji funkci rezignoval. Jeho nástupce, Gerald Ford ho záhy omilostnil, přesto ale Nixon zůstává kontroverzní figurou v historii.
Aféra Watergate byla ale velmi důležitá jako ukázka síly a důležitosti médií v moderní společnosti. Byli to totiž novináři z deníku Washington Post, Bob Woodward a Carl Bernstein, kdo celou aféru krok po kroku pomocí různých utajených zdrojů rozkryli. A byla to jejich pečlivá a nebezpečná práce, nikoli policejní vyšetřování, co nakonec prezidenta Nixona dohnalo ke spravedlnosti. Společně s válkou ve Vietnamu (také nazývanou „válkou v přímém přenosu“) ukázala média poprvé svou ohromnou sílu v moderní demokracii a etablovala se jako jeden z jejich ochránců. Politici se už nemohli spoléhat, že jejich nekalé praktiky v pozadí budou dál bez povšimnutí procházet.
Zkuste přetočit čas o čtyři desetiletí dopředu, do současnosti. Je pouze pár týdnů po posledních amerických prezidentských volbách, které vyhrál Donald Trump. Muž, který se doslova prolhal celou svou volební kampaní, od jasně prokazatelných lží až po megalomanské sliby a egoistické výkřiky. Washington Post dal dohromady seznam 282 Trumpových slibů během volební kampaně. Některé jsou naprosto nesplnitelné, některé velkohubé, některé si dokonce protiřečí. Přesto mu na podpoře spíše přidaly.
(Poznámka pod čarou: trochu lituji, že se Trumpa nikdo v rozhovoru nezeptal, se kterými státy sousedí Sýrie. Osobně si totiž myslím, že muž který tvrdil, že o ISIS „ví víc než všichni generálové dohromady“ by je nedokázal ani vyjmenovat.)
Média i tzv. fact-checkers jeho výroky uváděli na pravou míru, tak jako vždy při každých volbách. Tím nechci tvrdit, že tradiční média sehrála svojí roli bez chyby – dala Trumpovi až příliš mnoho prostoru zcela zadarmo, určitým způsobem pomohla jeho extremismus normalizovat a převést do hlavního společenského diskurzu a zjevně nedokázala vyjít ze svých sociálních bublin a informovat o silné podpoře Trumpa po celém Středozápadě – co se však týče boje proti Trumpovým lžím a odhalováním jeho kontroverzí, novináři z Washington Post, New York Times, Wall Street Journal a dalších novin odvedli, co bylo v jejich silách.
Problém je, že seriózní a kvalitní investigativní žurnalistka založená na faktech, jeden z pilířů ochrany demokracie, už dnes většinu lidí nezajímá. Kdyby se aféra Watergate odehrála dnes, v úplně stejném průběhu (tedy že Trump zneužil moc stejným způsobem jako Nixon), k žádné rezignaci prezidenta Spojených států by možná nedošlo. A dokonce ani k impeachmentu nebo k obvinění. Nejspíš by to ani nijak nezahýbalo s Trumpovou popularitou mezi voliči. I kdyby novináři odvedli stejně dobrou práci jako tehdy před 44 lety (a v současné době dost pravděpodobně i lepší), stejně by to dost možná nestačilo.
Proč? Protože lidé už příliš často nevěří tomu, co se píše v médiích. Často jsou dokonce selektivní v tom, že zprávy z tradičních médií okamžitě označují za účelovou propagandu, namířenou proti nim či jejich zástupci v politice. Tento fenomén není ve společnosti novinkou, jeho současný rozsah je ale nevídaný.
Ocitli jsme se totiž v post-pravdivé (či post-faktické době). Francouzský filosof Michel Foucault jednou řekl, že v postmoderně je pravdou to, co je za pravdou uznáno mým já. To zcela popisuje současnou situaci.
V amerických volbách 44% voličů uvedlo, že většinu svých zpráv získávají ze sociálních sítí, zejména z Facebooku a Twitteru. Zároveň průzkum ukázal, že 19% procent sdílených článků na straně demokratických voličů a dokonce 38% na straně republikánů byly tzv. fake news – buď kompletně smyšlené, nebo založené na smyšlených, nepravdivých či zavádějících informacích.
Jeden z problémů je, že tyto sociální sítě fungují na principu algoritmů. Ty jsou nastaveny tak, aby nám byl nabízen co nejvhodnější obsah, který by se nám podle námi nastavených či o nás nasbíraných preferencí měl líbit. To je sice velmi užitečný nástroj pro cílenou reklamu, ale co to znamená v kontextu voleb a politiky jako takové? Že se k nám dostanou jen takové články, informace a názory, které nás pouze utvrdí ve vlastním názoru. Že budeme číst pouze myšlenky, se kterými už předem souhlasíme. Navíc je sociální sítě prezentují jako rovnocenné – mezi zprávami z NY Times a Infowars Alexe Jonese není na facebooku žádný rozdíl.
Další nebezpečí informací na sociálních sítích je naprostá volnost a anonymita autorství – kdokoli na ně může napsat cokoli jen s velmi malým omezením (např. komunitní pravidla Facebooku) – a pokud se ona zpráva stane virální, šíří se rychlostí blesku k tisícům dalších uživatelů. I s tím musí tradiční média bojovat – poptávka se přesunula z kvality na rychlost. O událostech se musí informovat okamžitě, často ještě s neúplnými, zkreslenými informacemi. Bez času na uklidnění emocí, bez času na potřebnou analýzu.
Už několikrát se stalo, že přední televizní stanice a mainstreamová média informovala o zprávě, která vznikla na základě jednoho smyšleného tweetu. Rychle se stala virální a šířila se po internetu, novináři ji za pár hodin zachytili a vznikl o ní krátký článek či novinový vstup. Nikdo se neobtěžoval s delší rešerší nebo ověřením zdrojů.
Není také náhodou, že nejsnáze různým smyšleným informacím podlehnou starší generace, které mají své zkušenosti založené zejména na seriózních médiích, která hrála prim po většinu jejich života. Jejich kritické myšlení je v oblasti hodnocení informací poměrně slabé, často nekontrolují zdroje a všeobecně jsou méně zběhlí v užívání informačních technologiích. Jsou tedy mnohem náchylnější k víře v nepravdivé informace.
Na sociálních sítích můžete zcela vymazat informace, které nekorespondují s vaším pohledem na svět, pokud ho rovnou přímo nepodporují. Takový přístup používáme čas od času snad úplně všichni. Je to taky důvod, proč se „šampionem“ americké pracující třídy stal miliardář, co neplatí federální daně a co zatím do svého kabinetu dosazuje jednoho bohatého člena establishmentu za druhým. „The ugly truth“, ošklivou pravdu lidé nechtěli slyšet a tak ji ani neslyšeli.
Facebook už ohlásil, že proti nepravdivým zprávám hodlá bojovat a já upřímně doufám, že jejich snaha bude úspěšná. Sociální sítě a internet všeobecně je v politice poměrně novou a ještě značně neznámou a snadno zneužitelnou silou. Nabízí se ale otázka, jestli už není pozdě. Jestli eroze důvěry v ověřování faktů, expertní znalosti a potažmo i vzdělání už nepřesáhla únosnou mez, ze které už není návratu.
Bill Clinton řekl v roce 2000, že internet je ten nejlepší nástroj, který lidstvo získalo v boji proti chudobě. To dost možná platí i dnes, v oblasti politiky a zpravodajství je ale k internetu potřeba přehodnotit postoj i přístup, a to co nejdříve.