Fenomén dosáhne největší míry kontroverze v momentě, kdy se k němu (zejména kriticky) vyjadřují lidé, kteří často ani nemají ponětí, o čem mluví. A snad nic toto tvrzení nenaplňuje lépe než oblíbený otloukánek současné doby, politická korektnost. Proti politické korektnosti brojí úplně všichni. V zahraničí i na domácí scéně. Prezident Zeman, Petr Robejšek, Pavel Kohout, Václav Klaus mladší i starší a zástupy bezejmenných mudrců ústní lidové moudrosti. Pokud vám připadá, že všichni výše jmenovaní jsou dobře situovaní bílí muži, tak začínáme pomalu trefovat hlavičku hřebíku.
Nejdřív ale krátce k tomu, co vlastně politická korektnost je a hlavně, jaký je její účel. Tento pojem je totiž něco, co se z veřejné debaty už dávno vytratilo. Většina diskutujících o daném účelu nemá ponětí a z diskuze se tak stává mlácení prázdné slámy, silná slova a hromada odsuzování, kdy se politické korektnosti na triko připisují i vyšší daně a nižší růst, rozpočtový schodek a parkovací pokuty.
Politická korektnost se jako termín začala používat v 60. letech minulého století, ovšem masového rozšíření se jak název, tak i samotná implementace politické korektnosti dočkala až v 90. letech. Už od té doby mělo označení silně pejorativní podtext – o to se zasloužili zejména konzervativci ve Spojených Státech, kteří svojí svatou válku proti politické korektnosti vedou dodnes.
Politická korektnost se snaží omezit používání již zaběhlých a tradičních slov či pojmů, které jsou konceptuálně svázány s negativními konotacemi a stereotypy, čímž mohou přispívat k utlačování menšin či diskriminovaných skupin a zároveň posilovat utlačovatele v jejich postojích. Stejně tak mohou některá označení být vnímána jako urážlivá. Z těchto důvod jsou zatížená slova nahrazována novými, se stejným základním detonačním významem, ovšem bez oné problematické zátěže.
Pro pochopení smyslu a významu politické korektnosti je ale třeba zabrousit ještě o něco dál. Přesněji k myslitelům, kteří se zabývali filosofií jazyka. Tedy k takovým postavám moderní filosofie, jako byl Ludwig Wittgenstein či Wilhelm von Humboldt a ještě přesněji Michael Dummett či Edward Sapir a Benjamin Lee Whorf a jejich Sapir – Whorf hypothesis (což je svým způsobem nepřesnost, neboť tito dva lingvisté spolu nikdy nespolupracovali). Jejich teze často vycházejí ze stejného předpokladu – že jazyk pomáhá zásadním způsobem formovat způsob, jakým jsou členové lingvistické komunity schopni přemýšlet o problémech. Tato teze se dá doložit mnoha způsoby, jedním z nich je například válečná propaganda.
(Je poněkud komické, že snad nejsilnější odpůrce politické korektnosti, tedy konzervativní pravice často osočuje politickou korektnost z hraničení s cenzurou. Přitom ti samí lidé cenzuru sami rádi podporují. Koneckonců, kdo vede vášnivé kampaně kupříkladu proti násilí, sexu a zobrazování homosexuality v médiích nebo proti všeobecné informovanosti ohledně potratů? Když jsem to kontroloval naposledy, nebyla to liberální levice, ani dnes tolik osočovaní neomarxisté.)
Jazyk naše myšlení ovlivňuje mnohem více, než si sami vůbec dokážeme připustit. Bez jazyku přeci ani NENÍ myšlení. A stejně tak se musí jazyk změnit, aby se změnilo i myšlení. Zkuste to sami – kolikrát jste v životě použili slova jako buzík nebo „to je teplý“ jako synonymum pro něco negativního nebo podřadného? Kolikrát jste řekli „nebuď jak ženská!“? Vybavíte si pod slovem cikán a Rom dva stejné lidi? A co pod slovem negr a Afroameričan?
Tento způsob jazyka má hned několik důsledků. První z nich je poměrně zjevný a přímý, má totiž dopad na konkrétní osoby postižené používáním pejorativních pojmů. Jazyk formuje podobu společnosti a v té, kterou jsem popsal před chvílí se homosexuálové, ženy a lidé s odlišnou barvou pleti zákonitě cítí o něco hůř, když slýchají podobné výrazy dnes a denně (je rovněž zajímavé, že nemáme zrovna rozšířené pejorativní označení pro bělochy). Mnohem podstatnější, a zároveň i mnohem hůře rozpoznatelný efekt zasahuje nás samotné a společnost jako celek. Vytváří v našem myšlení nebezpečné zkratky (kupříkladu právě v ohromném zastoupení pejorativních pojmů pro homosexuály v jazyce a jejich konotace s podřadností) a všeobecně podporuje a posiluje diskriminaci, aniž bychom si to sami uvědomovali či tak činili vědomě. Udržuje to totiž stávající vzorec myšlení, na který jsme navyklí. A v tomto vzorci nemají menšiny nebo okrajové skupiny rovné postavení ve společnosti. Společnost a její normy a zvyklosti jsou do jisté míry obrazem jazyka. Zároveň mezi oběma entitami existuje obousměrný kauzální vztah, což je právě něco, čeho se snaží politická korektnost využít.
Samozřejmě, někteří lidé budou tvrdit, že násilím vynucené změny stojí na velmi vrtkavých základech a že přirozená, postupná změna je mnohem vhodnější a všeobecně snad i lepší. Jak dlouho si ale můžeme dovolit čekat? A je vůbec ona přirozená změna reálná? Protože zmíněné problémy menšin jsou velmi reálné.
Nepochybně se najde mnoho případů, v nichž lze použití jazykové restrikce oprávněně kritizovat. Ne každé použití politické korektnosti je vhodné. Co je možná ještě důležitější, obvyklá opatření za použití politické korektnosti neřeší příčinu problému, ale snaží se jen částečně tlumit jeho manifestaci. To samozřejmě z dlouhodobého pohledu nestačí. Změnit se musí lidé, ne jejich slovník. Jak už jsem ale zmínil dříve, v určitých případech může právě omezení sloužit jakožto první impuls, který (snad) přivede někoho k zamyšlení.
Snažit se co nejvíce omezit používání „nabitého“ jazyka (loaded language) plného diskriminačních nebo ponižujících konotací by snad mělo být cílem každého z nás a nejen zákonodárců, vzdělávacích institucí či médií. Ani já si nemyslím, že „natvrdo“ měnit něco nakazováním je ideální způsob. Vnímám to ale jako jakýsi spouštěč změny, možnost nastartování celého procesu, kterého se jinak nemusíme nikdy dočkat. akorát diskredituje politickou korektnost jako celek. Každý nástroj se dá dovést používáním až do špatného extrému.
V případě politické korektnosti zde bohužel po téměř třech dekádách politizace a zuřivé debaty vymizel téměř jakýkoli racionální střední proud, tedy umírněné, střízlivé a inteligentní využívání tohoto nástroje a k němu korespondující věcná kritika. Namísto toho máme zástupy tradičních konzervativců na jedné straně, volající po odstranění „kulturního marxismu“ (což je mimochodem zejména v Čechách také „nabitý“ pojem par excellence) a na druhé straně už výše zmíněná směšná „využití“ politické korektnosti. Tato situace samozřejmě není prospěšná pro nikoho.
Jedním z jejích důsledků je rovněž fakt, že za politickou korektnost je dneska označováno kdeco. To však vede zpět k důležitosti jazyka. Význam slov se časem mění a nyní většina společnosti vnímá politickou korektnost jako něco negativního a nežádoucího, často vůbec ani skutečný význam slova neznají. v případě vhodného použití politické korektnosti jde o ochranu menšin a znevýhodněných členů společnosti, kteří často těžko hledají zastání. Jde o snahu vymýtit jejich utlačovaní a nabídnout jim rovnoprávnější pozici. Pokud má někdo potřebu tohle nazývat „kulturním marxismem“, tak prosím. V případě pomoci slabším je aspoň z mého pohledu zbytečné hrát si na ideologické nálepky.