Během prvního měsíce na Bocconi mělo moje seznamování často velmi podobný průběh – jakmile jsem řekl, že žiju a studuju v Británii, Němci, Dánové i Italové se i tři měsíce pro referendu hned ptají na Brexit. Proč k němu došlo, kdy bude a jak bude Británie vypadat po něm. Pravdou je, že Brexit je skutečně velké a stále aktuální téma posledních několika měsíců, s rozsáhlými implikacemi pro celou Evropu. Ohledně časového rozvrhu nyní máme po sjezdu konzervativců alespoň hrubou představu, ovšem jakékoli další detaily halí mlha. Theresa May tvrdošíjně opakuje, že „Brexit znamená Brexit„, jinými slovy „odejdeme z Evropské unie„. Pravda je ale taková, že výsledek takového rozvodu může mít hned několik podob.
Vraťme se ale ještě jednou k příčinám výsledku referenda, které dle mého názoru skrývají minimálně v jednom ohledu velmi podstatné ponaučení pro Česko i zbytek Evropy a světa. Kromě obvyklého faktu, že referendum víceméně o jakékoli otázce bývá většinou vyjádřením protestu proti vládnoucí straně (a Brexit nebyl výjimkou) svou roli nepochybně sehrál i tradičně chladný vztah Britů k EU. Po několika desetiletích, kdy se labouristé i konzervativci snažili na Unii spíše házet své neúspěchy a v čele s Magaret Thatcherovou vyjednat co nejmenší participaci najednou působily apely Davida Camerona, George Osborna a dalších zoufale neupřímně a nevěrohodně. Vůdce labouristů Jeremy Corbyn se dokonce ani příliš nepřemáhal za setrvání v Unii bojovat, což přispělo k dnes jež téměř kompletnímu rozkolu mezi ním a většinou členů jeho poslaneckého klubu, včetně starosty Londýna Sadiqa Khana.
Během hořké dohry referenda ale stále častěji zaznívaly hlasy komentátorů a analytiků, že hlavní rozdělení voličů nebylo podle pravice a levice či výše příjmů, ale podle ochoty slyšet na populistické argumenty a jednoduchá, byť v praxi naprosto nereálná řešení politických lídrů. Zatímco David Cameron se zaštiťoval odhady a daty, které zpracovávali odborníci, nezávislé organizace i Bank of England, a téměř všechny ukazovaly na setrvání v Unii jakožto na rozumnější a lepší volbu, ministr spravedlnosti Michael Gove pravil, že „Británie už měla dost expertů“, Nigel Farage s Borisem Johnsonem prohlašovali, že Turecko se v nejbližší době stane členem EU, že Británie posílá každý měsíc do Bruselu 350 milionů liber (velmi nepřesné číslo), které budou v případě odchodu z EU okamžitě přesměrovány do zdravotnictví (slib, který byl už v den vyhlášení výsledků odvolán) a UKIP se svými billboardy snažil vyvolat hysterii z masové migrace do Británie. Kdo byl úspěšnější v mobilizaci voličů ukázal výsledek hlasování.
Leave 52%, Remain 48%.
Krátce po oznámení výsledků se objevila se objevily demografické a geografické analýzy hlasování. Skotsko a Severní Irsko hlasovaly pro setrvání, Skotsko dokonce ve všech okrscích. Stejný výsledek hlásil i kosmopolitní Londýn, kde ohromnou část obyvatelstva tvoří přistěhovalci a cizinci, přesto jim rétorika tábora Leave nepřišla blízká. Pro odchod naopak hlasovali převážně obyvatelé venkova, bez vysokoškolského vzdělání, s nižšími příjmy a menším přímým napojením na globální ekonomiku, často rovněž v etnicky velmi homogenních oblastech bez velkého procenta přistěhovalců. V tuto chvíli by bylo velmi snadné propadnout sentimentu, který často přichází po volbách v České Republice, a sice že „nás ve volbách porazili blbci“. Že nevzdělaní lidé to těm vzdělaným ve volbách tak nějak kazí. Že bohatší by měli mít víc hlasů, protože odvedou víc na daních. Že lidé, co v životě nedojeli dál než na Kvildu by neměli rozhodovat o věcech celostátního významu. Situace v Británii si po referendu v ničem nezadala právě s tímto přístupem.
A to je přesně ten problém. Pilířem liberální demokracie je naprostá rovnost bez ohledu na vnější či vnitřní charakteristiku. Ano, většina obyvatelstva nemá vysokoškolské vzdělání a nejspíš ho ani mít nebude. Stejně tak neovládá jiný jazyk než češtinu, moc často necestuje (čímž jí může chybět potřebná perspektiva) a kvůli jazykové bariéře se v informování spoléhá jen na česká, a mnohdy ještě velmi neseriózní média.
Zároveň tito lidé mnohem snáz podlehnou manipulaci, ohýbání faktů a účelově vytvářenému strachu, což si současné populistické strany napříč Evropou velmi dobře uvědomují. Zkušenosti ukazují, že právě tuto vrstvu obyvatel je nejsnazší mobilizovat k volbám, zatímco „vzdělaní“ voliči volby často ignorují.
Není to vůbec pouze česká doména, jak jsem se snažil ilustrovat na příkladu Brexitu a snad ještě markantnější jsou v tomto ohledu právě vrcholící volby prezidenta v USA. Opovrhováním a posměchem ta skupina obyvatel nezmizí. Rozhodně to ani nepomůže jejich vzdělanosti či schopnosti informované volby. Naopak, celou situaci to může pouze zhoršit, protože podobná nafoukanost jen přikládá pod oheň populistům. Je skutečně načase spolknout onu povolební aroganci, že oni „nevzdělanci“ nám ty volby pokazili. Vede pouze k čím dál větší polarizaci a zhoršování problému. Elity se nemají jen hřát na výsluní svého postavení. Právě naopak, jejiich postavení by mělo být závazkem k nadprůměrné angažovanosti a snaze o posun a zlepšení zbytku společnosti.
Silná společnost je jednotná společnost, kde nikdo není vytlačován na okraj a různé skupiny se s posměchem neizolují od těch druhých.
Elity s obyčejnými lidmi musí vést neustálý dialog a snažit se je doslova vyrvat ze spáru populistů. Potřebujeme angažovanou společnost, která dialog od elit bude vyžadovat. Víc než kdy dříve je potřeba podporovat vzdělání, zejména v oblasti analyzování informací v dnešní době informační zahlcenosti. Zároveň je také nezbytný větší zájem o politiku a možnosti politické participace mimo volby. A politici musí jít v tomto procesu nezbytně příkladem.
Stále většímu procentu lidí přijde dnešní svět příliš rychlý a nepřehledný, a tak mají strach o svoji budoucnost. Pro populisty se tak stávají až příliš snadným cílem, zatímco zaběhnuté strany se jim svým neosobním a v mnohých ohledech přehlíživým způsobem vzdalují.
Ignorováním se problém, v tomto případě rozdělení společnosti, vždy jenom zhorší. Proto je třeba se neuzavírat a stavět mosty mezi vzdálenými skupinami obyvatel.
Což jen tak mimochodem, pokud si vzpomínáte, po zvolení sliboval náš současný prezident. Za dobu své funkce ale k polarizaci společnosti v Česku přispěl víc, než kdokoli jiný.