Letošní předvolební kampaň se vyznačovala mimo jiné jedním zásadním nedostatkem – snad ještě méně než v minulosti se před volbami hovořilo o programových plánech, jednotlivých reformách a jejich nutnosti či o ekonomických a sociálních otázkách. Favorit a následný vítěz voleb, hnutí ANO se pochopitelně hlubším diskusím na téma „program“ nebo „plán“ vehementně vyhýbalo, aby nevyšlo příliš najevo, že jejich program je často ústupkem či podbízením všem vrstvám společnosti a je tak v podstatě nesplnitelný. Nemluvě o tom, že šéf hnutí rád otáčí o 180 stupňů podle toho, co mu zrovna přinese větší podporu voličů (např. v otázce eura nebo přijímání migrantů). Další strany pak zarámovaly svou předvolební kampaň velkolepými hesly o „ochraně svobody a demokracie“, jak tomu bylo v případě TOP09 a ODS, či laciným populismem, přizvukováním závistivcům a nereálnými sliby v podání ČSSD. Právě tato cesta grandiózních, emotivních sloganů a snahy o vytvoření pocitu střetu dobra a zla efektivně zabíjí jakoukoli produktivní debatu o jednotlivých řešeních problémů v ekonomických, politických či sociálních otázkách.
Jedním z nejpalčivějších problémů, o kterých se před volbami mluvilo poskrovnu či vůbec je téma financování školství. Pravdou je, že pozice ministra školství je jednou z těch nejméně stabilních v téměř jakékoli vládě. Časté střídání ministrů a jejich týmů vede k zoufalé nekoncepčnosti agendy a jakýchkoli reforem či změn. K tomu se přidává závažný problém, který se ozývá s železnou pravidelností už 28 let – ve školství obecně a ve vyšším vzdělávaní konkrétně prostě chybí peníze. Téměř všechny vlády sice toto téma rády rozebírají v programových prohlášeních, kde jsou ochotny naslibovat hory doly, realita vládnutí je ale diametrálně odlišná – vládnoucí strany problém školství buď ignorují, nebo ho nejsou schopny řešit s dlouhodobou vizí a strukturálně, a Česko tak v rámci zemí OECD patří, alespoň co se vzdělání týče, na úplný chvost. Přitom je velmi snadné argumentovat, že výdaje na školství jsou jednou z nejdůležitějších položek na státním rozpočtu. Právě skrz vzdělání vzniká produktivita práce, kvalifikovaná a efektivní pracovní síla pak přitahuje investice, pomáhá zakládání a růstu nových firem či podnikání, pomáhá vytvářet pracovní místa a v konečné fázi tak táhne ekonomický růst. Kvalifikovaná pracovní síla je rovněž cesta z pozice „montovny“ ostatních evropských zemí. Snad nejbolestivěji o stavu českého vysokého školství pak referují platové podmínky doktorandů na českých univerzitách.
V tomto textu bych rád rozebral jeden kontroverznější návrh na řešení současné situace, a sice zavedení poplatků za vysoké školy. Napřed bych rád ujasnil, že jsem naprostým zastáncem principu, že vzdělání téměř jakéhokoli stupně by mělo být dostupné každému, bez ohledu na sociální status. Rovněž důležitým faktorem je ale kvalita daného vzdělání a já věřím, že inteligentní a propracované zavedení studijních poplatků pomůže zlepšit kvalitu bez negativního efektu na dostupnost.
Předně, výše poplatků by se měla odvíjet od finanční situace studentů s vytvořením několika příjmových skupin a zavedením poplatkového stropu. Rovněž by byla zavedena minimální výše příjmu a aktiv, s tím že všichni studenti pod touto minimální hranicí by od poplatků byli osvobozeni úplně. Tento systém funguje na mnoha západních soukromých vysokých školách a dává mimo jiné možnost využití motivačních stipendijních schémat, spojených s prospěchem (které mi přijdou smysluplnější než současná česká verze prospěchových stipendií).
Role státu by spočívala v garantování studentských půjček s nízkým úrokem indexovaným na inflaci (plus minimální úrok navíc). Splácení půjček by se následně odvíjelo od překročení určité minimální výše ročního výdělku absolventů, čímž by bylo zamezeno případům, že by absolventi museli splácet ihned po odpromování. Pokud by později absolvent klesl pod danou minimální hranici (např. kvůli ztrátě zaměstnání), bylo by splácení poplatku pozastaveno. Stejně tak by i výše úroku mohla být variabilní a odvíjet se od výše pracovních příjmů. Podobným způsobem funguje splácení studenstkých půjček v Británii, byť jsou dle mého názoru jejich poplatky za bakalářské a zejména magisterské studium přemrštěné.
Výhoda tohoto nastavení spočívá zejména v tom, že zabrání nesystémovým škrtům ve výdajích do školství. Je třeba podívat se pravdě do očí – v momentě snižování státních výdajů je to vždy školství a kultura, kdo jde na řadu první. Když pak dochází k navyšování, na zmíněné dvě kategorie se přes jejich zásadní důležitost často ani nedostane. Není náhodou, že ty nejlepší univerzity světa se téměř do poslední nacházejí v zemích, kde jsou studijní poplatky normou. Univerzitám to totiž dává značně větší možnosti k náboru kvalitnějších akademiků, nákupu lepšího vybavení či vytváření kvalitnějších programů a partnerství s dalšími univerzitami či zaměstnavateli. Zavedením poplatků by se alespoň částečně odmazala slepá závislost na státu, jehož vlády se mění v lepším případě jednou za čtyři roky a jehož plány jsou často zmatečné a zoufale nekoncepční. Na druhou stranu nejsem žádný zastánce britského či amerického modelu, kde poplatky i za bakalářské studium přesáhly jakoukoli únosnou či smysluplnou míru. Dobrou inspirací by nám však mohlo být Nizozemsko, kde studijní poplatky činí (na nizozemské poměry) únosných dva tisíce eur ročně. Současně také univerzity v Amsterdamu, Maastrichtu, Rotterdamu či Tilburgu patří mezi světovou špičku na každoročních světových žebříčcích univerzit vytrvale stoupají.
Další ohromnou výhodu spatřuji v tom, že navýšení prostředků by mohlo vést univerzity k odstoupení od časté praktiky nabírání příliš velkého počtu studentů do prvního ročníku, jelikož za každého studenta obdrží příspěvek od státu. V druhém ročníku se ovšem s tak velkým číslem studentů již nepočítá a těžko si představit více demotivující událost než „ztratit“ jeden rok studia čistě kvůli kvótě, která existuje pouze pro získání většího množství financí ze státní kasy. V návaznosti to vede vysoké školy k obdobně pofidérní praktice vypisování velmi obtížných předmětů v prvním ročníku za účelem snížení počtu studentů. V kombinaci s často nízkou úrovní férovosti a transparentnosti ústních zkoušek pak dochází v plýtvání potenciálu studentů a také k výše zmíněné demotivaci či častému prodlužování doby studia.
Možnost hýbat s výši poplatků dává taky možnost měnit incentivy a tím „navigovat“ studenty do určitých oborů, které mají velký přesah a důležitost, nicméně nízký počet přihlášek (např. zdravotní sestry). Pro dané obory, kde by bylo třeba studenty motivovat pro přihlášení, by se jednoduše studijní poplatek snížil pomocí dotace od státu.
Zavedení studijních poplatků by rovněž mělo efekt na incentivy na straně studentů. Pomohlo by totiž vymýtit problematiku „studia pro studium“. Pokud by prospektivní student musel za vzdělání platit, byť nevysokou částku, rozmyslel by si lépe který obor ho zajímá a nedocházelo by k přeplněnosti určitých oborů, k nahodilému střídání oborů po jednom semestru či k udržování statutu studenta z daňových důvodů. Potenciálně by též mohlo dojít ke zlepšení studijní morálky, jelikož by si kvůli zaplaceným poplatkům studenti mohli výuky více vážit. Do třetice by studijní poplatky mohly prospět i tolikrát zmiňovaným praktickým oborům, kde je dnes dle mnoha zaměstnavatelů studentů nedostatek. Ať už pomocí výše zmiňovaného ovlivňování incentiv či většího rozmyslu studentů při přihlašování do vyššího vzdělávání by mohlo dojít renesanci praktických oborů a zvyšování kvality jejich výuky (zde zase může sloužit za příklad Německo).
Jak jsem zmínil na začátku, vyšší vzdělání by mělo být dostupné všem. Při zavádění studijních poplatků by tedy bylo třeba velmi pečlivě nastavit výši poplatků, jejich strop a jednotlivé příjmové skupiny, což ovšem rozhodně není nemožný úkol. Ve správném nastavení by pak vedly ke zlepšení kvality vzdělávacích institucí bez negativního vlivu na dostupnost vzdělání. Z dlouhodobého hlediska pozitiva převažují ještě markantněji – lepší finanční možnosti by vysokým školám daly možnost rozšiřovat kapacitu, případně zakládat a vylepšovat kampusy i jinde než především v Praze a v Brně a došlo by tedy k pozitivním změnám i v dostupnosti vzdělání. Nehledě na to, že lze jen těžko přecenit výhody lépe kvalifikované (a v případě zlepšení praktické výuky i diverzifikované) pracovní síly pro českou ekonomiku a zejména pro českou společnost.
Pozn. EDIT 18. listopadu, kdy došlo k doplnění několika vět na konci prvního odstavce (Další strany…)