Samotné volby do Poslanecké sněmovny se už zdají být dávnou minulostí, nicméně od dramatického vyhlášení volebních výsledků se politická situace v Česku neposunula víceméně ani o kousek. Stále není jasná podoba vlády, obsazení jednotlivých ministerstev, až v posledních dnech se řešilo obsazení parlamentních výborů či post předsedy a místopředsedů sněmovny. Zástupci všech stran se již sešli s prezidentem Zemanem a několikrát také mezi sebou, avšak k žádnému progresu tyto schůzky (alespoň oficiálně) zatím nevedly. Pravostředové strany odmítají koalici s ANO, popřípadě alespoň dokud bude hnutí jako premiéra nominovat Andreje Babiše. Ten se zase nechal slyšet, že koalici nechce tvořit s SPD a komunisty (aby si „neumazal ruce“), nicméně podpora jeho menšinové vlády mu vadit nebude.
Jistotou tedy jen skutečně jen to, že první dva pokusy na sestavení vlády dostane Babiš. Zda ovšem získá důvěru parlamentu a co bude následovat, když nezíská, je zatím ve hvězdách. Sám Babiš se nechal slyšet, že bez důvěry vládnout nechce. Takové prohlášení ovšem může velmi rychle vzít za své.
Protože ale od voleb uplynul nějaký čas a horké emoce o něco vychladly (byť volební výsledek už minimálně půl roku před volbami byl spíše zjevný, a tudíž rozhodně ne překvapivý), je nyní možné alespoň trochu reflektovat. V následujících řádcích se pokusím shrnout možná o něco méně očividné závěry či myšlenky, které neplnily titulní stránky tisku v posledních několika týdnech.
Předně doporučuji k přečtení tento článek z pera Aviezera Tuckera, který nabízí asi tu nejucelenější a nejpronikavnější analýzu jak volebního výsledku, tak i celkové politické situace v zemi.
SPD se rozpadne.
V prvé řadě jsem ochoten uzavřít sázky, že SPD nevydrží do dalších voleb v současné podobě a rozpadne se. Strana, která tolik stojí na figuře nestabilního demagoga s božským komplexem a skládá se z mírně řečeno pochybných individuí s často nulovou zkušeností, ovšem silnými egy nebude mít šanci zůstat v celku. Nehledě na volební úspěch, očekávám podobný výsledek jako u předešlé Okamurovy strany. To však v žádném případě neznamená, že bychom měli brát SPD a její volební úspěch na lehkou váhu – právě naopak, měla by to být dost jasná výstraha a je třeba mít se na pozoru, členy SPD držet pod přísným drobnohledem a bojovat proti jejich extrémistickým postojům. Skutečným organizovaným rizikem ale tahle strana není (byť by se jím při nedostatku ostražitosti možná mohla stát).
Nový prezident.
Skrze výsledek parlamentních voleb náhle zásadně stoupla důležitost prezidentské volby. Jestli byla předtím touha zbavit se Zemana silná, teď je to již absolutní nutnost. Zeman už během vyjednávání o vládě ukázal (např. svým „tvůrčím používáním ústavy“), jak nebezpečnou figurou v této hře může být. Jeho spojenectví s Babišem, jakkoli účelové ve skutečnosti je, znamená veliký problém. Posledních pět let ukázalo že i bez jakékoli exekutivní či legislativní moci dokáže prezident nadělat hodně škody, ať třeba jen ohromným ovlivňováním veřejné debaty. Svých stoupenců má Zeman ještě pořád dost a jeho vliv na nimi je stále markantní.
Žádná podpora pro EU.
Volby bohužel poukázaly na další smutný fakt, a sice že otevřená podpora Evropské Unie, byť s konstruktivní kritikou, dnes prostě v Česku nemá šanci uspět. Tento postoj zaujala pouze TOP09 a do jisté míry Starostové a KDU-ČSL a všechny tyto strany se horko těžko přehouply přes pětiprocentní hranici. Zbytek stran se buď předháněl v nekonstruktivní kritice Unie a její politiky, včetně častých manipulací s fakty, a některé strany rovnou volaly po vystoupení. To je pro českou politiku zásadní problém, který se do budoucna bude muset změnit, jinak přinese velké potíže. Proevropští politici budou muset usilovně pracovat na vylepšení pověsti EU a velkou oporou by při takové činnosti byl proevropský a respektovaný prezident. V případě neúspěchu hrozí další izolace a marginalizování české pozice v EU, nemluvě o potenciální hrozbě vystoupení z Unie, ke které by umetl cestu zákon o referendu, který prosazuje SPD a má možnou oporu v KSČM a ANO.
Od komunistů k Okamurovi.
Do jisté míry malým uklidněním může být, že valná většina nynějších voličů SPD jsou bývalí voliči komunistů. Nejedná se tedy o nějaký zásadní nárůst extrémismu v České republice – do jisté míry platí že co SPD získala, to komunisté ztratili. Obě strany nejsou svými požadavky zase natolik odlišné, ať už jde o vystoupení z NATO a EU, obrana hranic proti „migrantům“ či opětovné rozdmýchávání třídního boje proti „elitám“.
Voliče KSČM zřejmě jen konečně už přešla trpělivost a v SPD viděli schopnější alternativu s charismatičtějším vůdcem, který by konečně mohl naplnit jejich závistivé a záštiplné touhy. Vzápětí si ale budu trochu protiřečit, neboť výše zmíněná charakteristika se určitě na všechny voliče SPD nevztahuje. Kromě hysterie ohledně migrace a lží namířených proti „diktátu z Bruselu“ (jediný diktát, kterého se voliči SPD bojí víc je diktát z češtiny) podle mě se spoustou voličů také rezonoval návrh silné regulace exekucí. Téma, které je v Česku velmi zásadní a s ohromným dopadem, ale přesto je naprosto přehlíženo téměř všemi politickými stranami.
Zodpovědnost pro Babiše.
Možným pozitivním přínosem voleb je fakt, že Babiš teď bude mít plnou zodpovědnost za výsledky vlády. Dříve si jako juniorní koaliční partner mohl stěžovat na sociální i křesťanské demokraty a házet na ně jakékoli neúspěchy či nesplněné sliby. Jak se ukázalo, tato taktika mu vyšla na tolik, že ČSSD přišla téměř o všechno. Teď má však Babiš natolik suverénní většinu, nad kterou ještě on sám osobně drží autoritářsky pevnou ruku, že se vina za jakékoli neúspěchy svalí na jeho osobu. Je taky reálně předpokládat že ekonomická konjunktura, která Babišovi neuvěřitelným způsobem pomohla během jeho působení na ministerstvu financí (díky ní se často mohl chvástat cizím peřím) nevydrží celé příští čtyři roky. Pak se teprve uvidí, jak Babiš dovede ustát krizové situace a tlak najednou podstatně méně spokojené veřejnosti, a jestli není jen politikem do dobrého počasí.
Rozbor více do hloubky od Jindřicha Šídla čtěte zde.
Jít do koalice nebo ne?
Předčasné volby asi nejsou dobrý nápad Všechny demokratické strany, které se dostaly do parlamentu nyní stojí před volbou, zda jít s Babišem do koalice a podílet se na vládnutí. Povětšinou se vyjádřily odmítavě, buď ke koalici s Babišem v roli premiéra (kvůli jeho trestními stíhání), nebo ke koalici s ANO obecně. Je ale možné, že tento a priori odmítavý postoj se po nějaké době bez sestavené vlády změní. Poměrně jednoduchým scénářem by bylo situace, když by Babiš začal usilovat o menšinovou vládu s podporou od extrémních stran (KSČM a SPD), kde by snadno mohl výměnou za podporu nabídnout zákon o obecném referendu a tím vydláždit cestu pro odchod z EU. Bylo by v tu chvíli lepší pro jednu či více demokratických stran nabídnout Babišovi koalici? Získaly by tím možnost ho o něco lépe kontrolovat a případně brzdit, navíc by v rámci koaliční smlouvy mohly vyjednat i prosazení svých programových bodů. Na druhou stranu jsme v minulé vládě viděli, co se může snadno stát koaličním partnerům ANO – stojí to za dané riziko? Další možností jsou předčasné volby, které ale pravděpodobně nejsou příliš dobrým nápadem. Vzhledem k Babišově ohromné síle v kampani a k faktu, že spousta stran není v současnosti v nejlepší kondici pro další volby je nepravděpodobné si myslet, že by se výsledek nezhoršil. Navíc by Babiš získal další argument pro své voliče ve smyslu „podívejťe se, i když som vyhrál volby, tak se mňa tradiční strany snaží udržať od vládnutí všemi prostředky, korupce, khaampaň, Kalousek“.
Integrace pravice.
Po volbách se hodně mluvilo o integraci středopravicových stran do jednoho bloku, aby se zamezilo štěpení a plýtvaní hlasů, způsobených d’Hondtovou metodou sčítání (kvůli které Starostové potřebovali na jeden mandát dvojnásobný počet hlasů, co ANO). Tento pozůstatek opoziční smlouvy možná není od věci o něco lépe nastavit, integrace pravicových stran do jedné však nejspíš není dobrý nápad. Už jenom proto, že všechny tři ze čtyř stran v nově vytvořeném „Demokratickém bloku“ ve sněmovně (KDU, ODS, TOP09 a STAN) jsou až příliš odlišné (snad s výjimkou TOP09 a STAN) a nevěřím, že by jejich spojené nemělo negativní vliv na množství hlasů. Nějaká forma užší spolupráce je nicméně asi přeci jen na místě.
Rozdrobenost stran.
Ukázalo se také, jak problematické může být pro voliče vnitřní rozdělení stran – typická situace „volil bych stranu XY, kdyby na kandidátce nebyl YX“. Klaus mladší v ODS, Čunek v KDU-ČSL, Chovanec v ČSSD, Stropnický u Zelených a tak dále. Naproti tomu hnutí ANO, kde Babiš s Faltýnkem vládnou tvrdou rukou žádný disent nebo rozdílný názorový proud prostě neexistuje. Ač to v podstatě popírá fungování a principy demokratické strany, dává to bohužel ANO jistou „neférovou“ výhodu z pozice síly a vnitřní koheze.
Předvolební kampaň.
Babišovo oblíbené slovo „kampaň“ se znovu ukázalo být jeho silnou stránkou. Fakt, který jsem zmiňoval už v dřívějších textech, a sice že ANO má prostředky k tomu vést v podstatě permanentní kampaň se naplno projevil právě v těchto volbách. S pomocí velmi schopného marketingového týmu si Babiš dokázal přisvojit všechny dobré výsledky vládní koalice a zároveň se distancovat od neúspěchů. Dokázal si získat voliče na svou stranu, dokázal vést kontaktní kampaň, stylizovat se do role oběti systému (druhý nejbohatší Čech dámy a pánové!), dokázal ze sebe setřást trestní stíhání v kauze Čapí hnízdo, a dokonce dokázal vymazat i jeho příšerné výstupy v debatách proti silnějším soupeřům – tím, že se jich prostě neúčastnil. Samozřejmě jeho mediální impérium je v této oblasti velmi solidní výhodou. Pro jeho politické oponenty teď zbývá náročný hlavolam – jak Babiše kritizovat? Přes ochranu demokracie to zjevně nefunguje, stejně tak jako přes dotační podvody. Jeho působení na ministerstvu financí nebylo nijak zázračné, díky ekonomické konjunktuře (která rozhodně není Babišovou zásluhou) ale vypadá úspěšně. Z EET se nestal dostatečný strašák, který by voliče od Babiše odehnal. Je tedy zoufale třeba nové strategie.
Liberální levice.
No a ve finále jsme zjistili, že liberální levice v Česku prostě (zatím) nemá šanci na uplatnění. Můžete namítat, že žádná vyloženě liberálně-levicová strana ve volbách nekandidovala, ale taky není důvod se domnívat, že by bývala uspěla. Byť v Česku nechybí témata, která by taková strana mohla vznášet ve veřejné debatě, získat na svou stranu dostatek voličů by asi bylo dost obtížné. Navíc ústup liberální levice a sociálně-demokratických uskupení se zdá součástí celosvětového, nebo přinejmenším západního trendu v zemích od Velké Británie a Nizozemska, přes Francii a Německo až po Spojené Státy.
Kritický rozbor zde.
Závěrem už pak jen připojím příspěvek, který jsem napsal na Facebook hned po vyhlášení volebních výsledků:
„Tak i já plácnu něco k volbám, i když bych možná neměl, protože jsem nevolil.
Všichni, co jste před volbama mobilizovali ostatní, ať určitě jdou volit – to je jedině dobře. Ale volby, byť jsou možná svátkem demokracie, nejsou její podstata. Tou je aktivní společnost, která v politice a veřejnym životě participuje. Nestačí jednou za čtyři roky hodit lístek do urny, pak se zaradovat nebo naštvat (podle toho, jak to dopadne) a následně tomu zase dát na čtyři roky pauzu. Diskutujte, pište blogy, podepisujte petice, pište poslancům, braňte Senát (bude se teď nejspíš moc hodit) a nezávislost soudů, braňte veřejnoprávní média, podporujte investigativní a kvalitní média (předplatný mrk mrk), dejte příspěvek stranám, kterejm věříte, vstupte do stran, kandidujte do zastupitelstva, vzdělávejte se, ať dovedete dobře argumentovat, koukejte se i do zahraničí = pro inspiraci i pro ujištění, že i jinde mají podobný problémy, čtěte čtěte čtěte, pomáhejte uspořádat konferenci nebo přednášku, jeďte mimo Prahu a zkuste se bavit s lidma…možností je spousta.
Sere vás volební výsledek? Jedině dobře. Je to dobrá motivace a práce na tom, aby příští volby dopadly líp začíná hned zítra (po dnešních panácích). Bude se volit prezident, budou volby do Evropskýho Parlamentu a spoustu dalších věcí. Ale hlavní je ta každodenní činnost. Tou se vytváří lepší, uvědomělejší, vzdělanější a odolnější společnost. Taková, co nevolí Okamuru a Babiše.“