Reklama
 
Blog | Tomáš Dvořák

Můžeme si dovolit globální optimismus?

Říká vám něco jméno Hans Rosling? Loni zesnulý švédský statistik byl jednou z nejuznávanějších kapacit ve svém oboru. Mimo akademické kruhy si získal popularitu svým velmi razantním veřejným vystupováním. Možná jste viděli jeden z jeho pořadů na BBC, inspirativní vystoupení v rámci TED talks (mimochodem, video se vyplatí sledovat až do konce – Rosling byl skutečně renesanční muž mnoha talentů) a nebo alespoň jeho rázný rozhovor ve dánské televizi pár let před svou smrtí. A pokud byste měli zájem o rychlé shrnutí jeho myšlenek, zde je rozhovor z Channel 4. Těžko říct, zda byl Rosling životní optimista – u lidí s jeho intelektem to nebývá zvykem. Rozhodně ale velmi srdnatě bojoval za to, aby se na světlo světa dostávaly i pozitivní fakty o stavu současného světa, jednoduše protože jen těžce snášel, jak je společenský diskurz zanesen negativitou a titulní stránky médií zas katastrofickými zprávami. Někteří jeho kolegové ho kritizovali za podlehnutí tzv. Pollyanninu principu, tedy tendenci se soustředit a mnohem lépe si vybavovat pozitivní události než negativní. Jiní ho naopak blahořečili za to, že skrze velmi rigorózní přístup postavení na empirických analýzách dokáže dokreslovat globální pohled, který by bez lidí jako Rosling byl, ať už z důvodů senzacechtivosti, cynismu nebo pesimismu, vychýlený až příliš na jednu stranu. Sám Rosling v rozhovoru říká, že si média radši vybírají negativitu, neboť pozitivní vývoj často postupuje po malých krůčcích, které nevzbuzují zájem – na jejich konci je pak ale velký úspěch, jako například vymýcení tetanu v celé Indii.

Sdělení s podobným motivem – tedy že vlastně není tak zle, jak si občas zoufáme, že bychom měli být vděčnější a více se soustředit na úspěchy, kterých se lidstvu daří dosahovat, se čas od času ve veřejném prostoru objeví. Takhle se například kdysi vyjádřil Erik Tabery. Je to pohled, který se dá ve stručnosti charakterizovat slovy „nikdy nebylo lépe“. A pohledem na téměř všechny měřitelné ukazatele je to víceméně pravda, přinejmenším z historické perspektivy – předpokládaná délka dožití, kvalita života, indexy jako HDP nebo HDI (Human Development Index), počet lidí pod hranicí chudoby, dětská úmrtnost, úroveň vzdělání, množství a intenzita ozbrojených konfliktů, rozšiřování demokracie a lidských práv. Mnoho z těchto ukazatelů hezky shrnuje Steve Denning. Nikdo by samozřejmě nechtěl zpochybňovat, že existuje ještě velký prostor pro zlepšení. Pohled na globální indikátory ale ukazuje uklidňující, až skoro monotónní lineární posun k lepšímu. Samozřejmě nás čeká ještě dlouhá cesta – a ta cesta možná nemá žádný cíl, vývoj je spíše procesem samotným nežli rozuzlením. Nicméně podtrženo sečteno, to, oč se snažíme se nám daří a není tedy důvod propadat všeobecně podsouvanému pesimismu.

Můžeme si ale dovolit globální optimismus? Tohle je myšlenka, ke které se mi poslední dva roky pravidelně vracím. Úplně prvně jsem se k ní dopracoval z kraje roku 2017 v milánském supermarketu Esselunga. Stránky západních médií tehdy zrovna plnila občanská válka v Jemenu, která sice v té době zuřila už dva roky, nicméně aktivnější zapojení hlavního západního spojence v regionu, Saudské Arábie, častější útoky na civilisty, a hlavně urychlené rozšiřování masivního hladomoru přinutilo média obrátit svou pozornost na Střední východ. Mediální cyklus se samozřejmě od té doby už mnohokrát protočil a válka v Jemenu z titulních stránek zmizela. Koneckonců, skrze optiku západních zemí není Jemen nijak zvlášť důležitý. Není to strategický spojenec, těží pouze relativně málo ropy a patří k nejchudším státům světa. Má ale 27 milionů obyvatel a podle odhadů UNICEF je probíhajícím hladomorem ohroženo 62% z nich, více než 17 milionů. Západní země, částečně odrazené fiasky neúspěšných intervencí v Libyi a Sýrii, částečně však také z nezájmu se tedy nijak zvlášť neangažovaly ve sjednávání příměří a mírového procesu.

Samozřejmě, řešení občanských válek a konfliktů na Středním a Blízkém Východě je extrémně složité. Občanská válka v Jemenu si v lecčems nezadá s občanskou válkou v Sýrii – i v ní je mnoho jednotlivých válčících frakcí, každá z nich se dopustila válečných zločinů a jen těžko by si člověk mohl vybrat stranu, kterou podpořit. Možným minimem by bylo alespoň vyvíjet tlak na Saudskou Arábii, která se sama ve svém vojenském angažmá dopouští odporných zvěrstev – cíleně ničí zásoby vody, což vedlo k epidemii cholery a námořní blokáda a bombardování strategických přístavů zase znemožňuje zásobování. Ale odhlédněme na chvilku od komplikované války.

Z Milána se do Jemenu dá doletět za 12 hodin. Cesta autem do Prahy by mi pravděpodobně zabrala stejnou dobu. Bylo naprosto v mých silách i finančních možnostech se sebrat, s dvěma kufry plnými jídla odletět do Jemenu a zachránit několik lidských životů. Možná je to naivní příklad a klišé, ale má ilustrovat jednoduchý fakt – že v případě hladomoru se jedná o nenáročnou logistiku, ne o hledání Higgsova bosonu nebo složitou zahraniční vojenskou intervenci. Jak je možné, že se procházím uličkami regálů plných dvaceti druhů pečiva, a jen o šest hodin letadlem směrem na východ přes 3 miliony dětí a těhotných či kojících žen trpí akutní podvýživou? Je možné si v takovém případě vůbec dovolit globální optimismus? V momentě, kdy je zcela v našich silách hladomoru zabránit?

Opět se nejedná o natolik komplexní problém, jako ekonomický rozvoj třetího světa. Pro empatii s mojí myšlenkou není třeba vzývat marxistickou teorii globální ekonomiky, ve které bohaté rozvinuté státy a mezinárodní korporace ožebračují chudé rozvojové země. Na otázku „Proč státy selhávají?“ (jak si ji položili a následně se pokusili na ni zevrubně odpovědět Daron Acemoglu a James Robinson) neexistuje jednoduchá odpověď, a tudíž ani jednoduché řešení. Problémy, které mám na mysli já naopak jednoduché, efektivní, a hlavně naprosto dostupné řešení mají, chybí jen vůle. Neptám se, proč je Jemen chudá země. Neptám se, jakým způsobem navždy ukončit tamní občanskou válku. Ptám se, jak je možné, aby v roce 2018 v podstatě na předměstí Evropy zuřil hladomor takových rozměrů.

Pro příklad není třeba zaměřit zrak až tak daleko. Nedávno vydalo Aktuálně obsáhlý a vynikající článek, pojednávající o chudobě v Česku – vřele doporučuji k přečtení, jedná se o opravdu kvalitní žurnalistiku. V článku se až příliš často opakuje téměř zoufalá myšlenka – že spousta z těchto problémů jde velmi snadno řešit pouhou úpravou legislativy o exekucích a oddlužení. V Česku žije 9.1% obyvatel pod hranicí chudoby, tedy pod dvěma třetinami mediánového platu. To jsou ovšem pouze poměrně kusé údaje od ČSÚ. Pečlivější průzkum Eurostatu, který do svého měření chudoby kromě příjmů bere v úvahu i takzvané sociální vyloučení a materiální deprivaci (např. stravování či možnost dovolené). Podle takto upravené statistiky je v Česku pod hranicí chudoby 12.2% obyvatel – tedy mnohem více než jeden milion. To je sice v rámci Evropy poměrně nízký údaj, jenže v Česku se z chudoby a zadlužení stál výhodný byznys naprosto bezprecedentních rozměrů – exekuce se týkají až dvou milionů lidí, půl milionu z nich má na sobě alespoň tři exekuční příkazy.

A jsme opět v principiálně stejné pozici, jako u hladomoru v Jemenu. Je zcela v našich silách daný problém řešit. Rychle, účinně. A přesto k tomu chybí vůle. Je možné být v dané pozici optimistou?

V Brně byl minulým magistrátem úspěšně zahájen projekt Rapid Rehousing, inspirovaný podobnými projekty v zahraničí. Jeho cílem je ukončit bezdomovectví rodin s dětmi, skrze ubytovny problém úzce spojený s byznysem s chudobou. Rapid Rehousing dokázal mít díky svědomitému povedení velmi působivé výsledky. Přitom znovu nejde o nic extrémně náročného na uskutečnění. Namísto toho radnice v Kladně, Ústí nad Labem nebo Karviné vyhlásily svá města za bezdoplatkovou zónu.

Takových příkladů se dá najít mnohem víc, jak v Čechách, tak ve světě. Nikdy nejde o všeobecně složité problémy vyžadující komplexní, dlouhodobé řešení náročné jak finančně, tak z pohledu úsilí. Co je ovšem rovněž spojuje je fakt, že způsobují ohromné lidské utrpení a v současném světě nemají co dělat. A také to, že je většinová společnost ignoruje, stejně jako si Hans Rosling zoufal, že společnost ignoruje zprávy o pozitivním vývoji ve světě.

V roce 2017 zemřelo v Jemenu 50 tisíc dětí. To je jedno každých deset minut. Můžeme si dovolit globální optimismus?

Odpověď samozřejmě neexistuje. Pravdu má Hans Rosling i ti, kdo mu oponují. Ale přeci jenom je důležité neusnout na vavřínech při pohledu na globální i lokální úspěchy. Spokojenost je zkázou snahy o zlepšení, a prostoru pro ono zlepšení je stále ještě mnoho. Možná, že nikdy nebylo lépe, ale stále ještě není dost dobře.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama