Reklama
 
Blog | Tomáš Dvořák

Jan Zahradil a posedlost zahraničním vzděláním

Europoslanec za ODS Jan Zahradil rád a často používá sociální sítě. U politika je to v současné době spíše pravidlem než výjimkou, nicméně ve spojení se Zahradilovou zálibou provokovat a poměrně obvyklou vlastností politiků být odborníkem na všechno se často jedná o přinejmenším zábavné čtení – například jeho pravidelný pohrdlivý komentář pod novým sloupkem Petra Honzejka na facebooku patří už v podstatě k evergreenům. Před pár týdny se takto v dalším komentáři pustil do dnes velmi oblíbeného otloukánka autenticky-pravicových konzervativních advokátů svobody projevu, a sice do elitních západních univerzit.

Zahradil se opřel do nové ministryně práce a sociálních věcí za ČSSD, Jany Maláčové a jejího manžela, státního tajemníka pro evropské záležitosti při Úřadu vlády ČR, Aleše Chmelaře. Oba získali svoje tituly na elitních univerzitách v daném oboru: Chmelař má bakalářský titul ze Sciences Po v Paříži (a nikoli z ENA, jak Zahradil mylně uvádí), obor evropské záležitosti, Maláčová vystudovala program politologie na frankfurtské Goethe Universität a oba získali titul Master of Science z evropské politické ekonomie na London School of Economics. Zejména v případě Sciences Po a LSE se jedná o skutečné celosvětové špičky a nejprestižnější univerzity, co se společenských věd týče.

Oba manželé patří k první generaci, pro kterou se studium kompletního titulu v zahraničí stalo dostupným. K možnosti dostat se na nejlepší světové univerzity v jednotlivých oborech do značné míry přispěla snadnost stěhování a studia v rámci volného pohybu osob po Evropské unii, ať už skrze „průzkum“ v rámci programu Erasmus, nebo díky odstranění všemožných administrativních zátěží, spojených se přestěhováním do jiných zemí. Konečným beneficientem těchto výhod jsou jak čeští studenti, kterým se tak otevírá množství příležitostí, tak samotná Česká republika, které se dostává mnohem kvalifikovanější pracovní síly, jež navíc získala světový rozhled, schopnost adaptace ze zahraničního prostředí a co je možná nejdůležitější, umění komunikovat se svými zahraničními protějšky. Maláčová i Chmelař jsou toho koneckonců dobrým příkladem – ještě před čtyřicítkou se po řadě relevantních pracovních zkušeností dostali na víceméně špičkové pozice ve svém oboru.

Světové univerzitní žebříčky trpí všemožnými neduhy a jen těžko se dají brát do puntíku– spousta z kategorií, které se pro vytvoření žebříčku používají, jsou buď obtížně kvantifikovatelné, nebo nejsou zcela vhodným zástupcem pro zamýšlený parametr. Přesto ale poskytují určitou hrubou představu o kvalitě vysokého školství, a ta pro Česko nevyznívá dobře. Zatímco mezi univerzitou na 20. a 40. místě je rozdíl spíše zanedbatelný (či v rámci chyby měření), Karlova univerzita se jako nejúspěšnější česká vysoká škola ve dvou nejvýznamnějších žebříčcích (Times Higher Education a Quacquarelli Symonds) umístila za rok 2018 na 317., respektive 401.-500. místě. Důvodem zaostávání za zahraničními institucemi bude nejspíš souhra mnoha faktorů, jako jsou relevantnost a aktuálnost osnov, kvalita a rozmanitost nabízené výuky a extrakurikulárních aktivit, důraz na aplikaci teoretických znalostí v reálných situacích či mezioborovou syntézu, a nepochybně i renomé univerzity, které může otevřít leckteré dveře. Osobně si nemyslím, že by se studenti na českých univerzitách učili menší množství informací než v západní Evropě a už vůbec ne, že by byli horší studenti – spíše naopak. Systém výuky, důraz na „biflování“ a až chorobný odpor k flexibilitě a vycházení studentům vstříc však české univerzity zatím poněkud limituje. Netvrdil bych také, že v Čechách existuje přehnaná fascinace západním vzděláním – západní univerzity jednoduše jsou kvalitnější, na čemž má samozřejmě zásluhu historický vývoj a rozhodně se nemusí jednat o trvalý stav.

 

Těžko ale říct, jestli je obdobná kritika skutečně namístě od absolventa VŠCHT (obor technologie vody a životní prostředí), který je od roku 1990 kariérním politikem a má jednu z nejhorších docházek v Evropském parlamentu. Když ale pomineme, že důvodem onoho zbytečného kopnutí mohla být hořkost, závist anebo komplex méněcennosti, lze Zahradilův vitriol odůvodnit dvěma způsoby, které k sobě však mají poměrně blízko.

Prvním je prostý a jednoduchý dvojí standard, což by u Zahradila rozhodně nebylo poprvé. Já sám bych se byl ochoten vsadit, že kdyby Chmelař s Maláčovou patřili ke stejnému ideologickému proudu či politické straně jako Zahradil, tak by se naopak milerád honosil mladými konzervativními experty, kteří mají to nejkvalitnější vzdělání z prestižních univerzit, jsou budoucností ODS a každý, kdo se do nich opře, je jenom nevzdělaný neumětel, co sám na studium v cizině neměl, a vůbec, kéž by bylo víc státních úředníků jako jsou Chmelař a Maláčová. Jelikož je ale Maláčová ministryní za ČSSD (Chmelař je rovněž jejím členem), oba pracují pro vládu, které je ODS opozicí a hlásí se liberálně-levicovým principům a myšlenkám sociální demokracie, jsou pro Zahradila nepřítelem číslo jedna, a stejně tak jsou nepřípustné jejich osobní atributy. Beztak za jejich levicovost určitě může to zahraniční vzdělání.

Druhé odůvodnění je o něco složitější. Kromě výše jmenovaných kategorií jako praktické aplikace učiva a důraz na kritické myšlení či široký rozhled, v nichž západní univerzity stále ještě dokáží předčít svoje české protějšky, je jejich ohromnou předností způsob, jak svým studentům představují názorovou pluralitu. Zejména v sociálních vědách jde o neuvěřitelně důležitý aspekt, jelikož v politologii, sociologii či ekonomii často jednoduše neexistuje jedna univerzální, empiricky ověřitelná pravda. Namísto toho se během let vyvinula řada ucelených myšlenkových škol, které prezentují kohezní (a často vzájemně soupeřící) pohledy na svět, na lidské chování nebo na dynamiku společnosti. Neznamená to, že jedná myšlenková škola má nad tou druhou navrch – jedna vám osobně může být bližší a je naprosto správně hledat v těch ostatních (a koneckonců i v té své) slabá místa a nesrovnalosti. V konečném důsledku se ale dají přirovnat k brýlím s různě zabarvenými čočkami, skrz které jsou různé jednotlivosti i celkový pohled pokaždé jiné. Kdo tento princip nedokáže pochopit, ten se uzavírá do nebezpečné a kontraproduktivní izolace, do komory ozvěny (echo chamber), kde slyší jen to, co slyšet chce, a svoje názorové oponenty nedokáže konfrontovat, ale jen na ně nekonstruktivně útočit.

Představování myšlenkových škol a proudů, snaha o pochopení a analýzy jejich principů a slabých míst a konečně konfrontace je základním kamenem vzdělání na západoevropských univerzitách. Každý si během studia nebo kariéry najde ideologii, která je mu více po chuti – proto koneckonců existuje celé spektrum politických stran. Chmelař s Maláčovou věří ve větší roli státu, který dle jejich názoru dokáže narovnávat společenské nerovnosti a ve finále vydláždit cestu lépe prosperující společnosti pro všechny. Zahradil naopak nejvýše staví individuální svobodu a možnost svobodné volby. Shodnou se v otázkách společenského liberalismu, neshodnou se na progresivním zdanění. Potud je všechno docela v pořádku – společenské vědy, demokracie i společnost samotná se posunuje vpřed pomocí diskuze a syntézy opačných názorů.

Problém ale nastává v momentě, kdy někdo jako Zahradil nedokáže uznat legitimitu jiné myšlenkové školy. Nutno podotknout, že sociální demokracie není žádná totalitní diktatura a není důvod jí šmahem zamítnout, jak je v Čechách tak oblíbeným zvykem, protože komunismus (a nebo dnes už oblíbenější pojem neomarxismus). Zde totiž jakákoli možnost debaty končí. LSE a ENA jsou českým konzervativcům málo, protože neprodukují absolventy, kteří by s nimi ve všem souhlasili a tím pádem prostě a jednoduše nejde o kvalitní vzdělávací instituce. A tak je tedy namístě otázka, jestli by to západní vzdělání ze všeho nejvíc neprospělo Janu Zahradilovi a jeho souputníkům.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama