Reklama
 
Blog | Tomáš Dvořák

Proč nepotřebujeme silné lídry

V rozhovorech, článcích i analýzách se poslední dobou často objevuje více či méně explicitní povzdechnutí a stesk části společnosti nad tím, že v současnosti nemáme silné osobnosti a lídry, kteří by byli schopni bojovat za určité ideje ve veřejném prostoru, zároveň byli dostatečně charismatičtí, aby přesvědčili masy a „morálně bezúhonní“, aby tak dokázali odolávat útokům oponentů a vrátili lidem aspoň elementární důvěru v politiku. Francis Fukuyama si takhle před časem postěžoval, že chybí silné osobnosti, které by naplnily myšlenky z jeho slavné eseje Konec historie?, kde po konci Studené války předvídal konečné vítězství a postupné rozšíření liberální demokracie a volnotržního kapitalismu po celém světě.

Je dobré si povšimnout, že jednou za čas takové přání zaznívá z většiny názorových proudů i politických orientací (pravice/levice, konzervativní/liberální). Jediná konzervativní pravice však skutečně dokáže dané přání dnes dovést do důsledku – Donald Trump ve Spojených Státech, Marine Le Pen ve Francii, Nigel Farage v Británii, Geert Wilders v Nizozemsku, Jarosław Kaczyński v Polsku, Viktor Orbán v Maďarsku, v Česku pak Tomio Okamura (nebo Petr Mach) to všechny tyto osobnosti jsou zároveň lídry stran a do jisté míry i myšlenkových proudů či názorů, jejichž zastoupení v současnosti stojí a padá s jejich osobou. Právě na ně je upřena pozornost médií, politických komentátorů i jejich vlastních podporovatelů.

V liberálních vodách to ale tak slavné se silnými osobnostmi není, a to jak ve světě, tak v Česku. Sociální demokracie zažívá v poslední době celosvětový úpadek a velmi slabé volební výsledky. Liberální společenské ideje jsou po letech dominance najednou pod protiútokem z druhé strany barikády a v podobné situaci se nachází i globalizace, volný obchod, Evropská Unie či samotná myšlenka liberální demokracie. Právě tento stav dokáže přimět mnoho lidí k voláním po onom silném lídrovi, který dokáže špatné časy překlenout a liberální strany vyvést z potíží zpět na výsluní. Petr Honzejk takhle volal po českém Macronovi, který měl jako jediný šanci se postavit Andreji Babišovi, dalšímu silnému lídrovi. Janu Sokolovi chybí Václav Havel a další silné osobnosti, a pokračovat by se dalo ještě mnohem déle.

Je možné polemizovat, že za daným přáním v určitých kruzích do jisté míry stojí okouzlení T.G. Masarykem, kterým za tolik lidí tak často a rádo zaklíná (smysl pro ironii ocení, že to v jeden týden dokážou jak Andrej Babiš, tak Erik Tabery) – je třeba bránit Masarykův odkaz, vzorem nám má být Masarykova mravnost a vlastenectví, z toho by se Masaryk obracel v hrobě atd. Podobný příklad by se dal uvést i s Václavem Havlem.

 

Já jsem ovšem toho názoru, že to poslední, co potřebujeme jsou silní lídři a touhu po nich naopak považuji za cestu do pekel.

 

Silní lídři sice možná dovedou sjednocovat, ale pouze v rámci vymezení vůči ostatním – a k čemu to sjednocení přesně slouží, můžeme dnes pozorovat ve Spojených Státech, kde Donald Trump je fakticky závislý na tribální mentalitě a rozdělování společnosti v liniích my-oni, ať už jsou oni politické elity z Washingtonu, zahraniční země jako obchodní partneři, političtí oponenti nebo novináři.

Fakticky tak politika „silných osobností“ vede k přesnému opaku sjednocování – svádí ke konfliktu a konfrontaci, k vymazání snahy o konsenzus. Silný lídr přeci domluvu nepotřebuje. Naopak, mnohem reálnějšími důsledky je konfrontace, minimum konsenzu, protlačování vlastních idejí silou, demagogie a v nejhorším případě kult osobnosti. Izraelský konzervativní politolog Dan Schueftan měl před několika lety rozhovor v Reflexu, kde mimo jiné kromě demagogie toho nejhrubšího zrna opět vzývá potřebu silných osobností, které Evropě nyní tak chybí, a vzápětí jmenuje řádku příkladů z historie: F.D. Roosevelt, Charles de Gaulle, Winston Churchill. Tyto osobnosti mají samozřejmě společný jeden zásadní fakt – jsou to vítězové druhé světové války. Proč asi jenom nezmínil Stalina?.

Podle mého není spojení silných lídrů a válek žádnou náhodou – velké události (zejména války) obvykle vyprodukují osobnosti, které jsou retrospektivně (a často zaslouženě) považovány za velké lídry – třeba Napoleon Bonaparte, Otto von Bismarck nebo Caesar. Jsem ale přesvědčen, že osobnost silného lídra je s konfliktem téměř neodlučitelně spjata. Proto bych řekl, že raději než silné lídry potřebujeme v Evropě vzdělanou, uvědomělou a aktivní občanskou společnost – pak bychom se klidně obešli bez silných a charismatických „lídru“.

V politologii existuje tzv. „Democratic Peace Theory“ (prvně načrtnutá v eseji Immanuela Kanta O věčném míru), která tvrdí, že demokratické státy jsou mnohem méně náchylné k vedení války mezi sebou než autoritářské monarchie nebo diktatury, protože v demokracii má každý občan právo na rozhodnutí a v případě války také svojí kůži ve hře. Naproti tomu monarcha nebo diktátor sám do války bojovat nepůjde, ovšem rozhodnutí v konfliktu leží jen na něm. Je to jen další důkaz toho, že postavení silných lídrů vede ke konfliktu.

Idea silného lídra se řídí heslem „na hrubý pytel hrubá záplata“ – proč nepoužít stejnou taktiku, která fungovala i u politických (či jiných) oponentů? Jenže jakkoli může tato taktika přinést krátkodobý úspěch, z dlouhodobého hlediska je kontraproduktivní a nebezpečná. Pokud úspěch strany či hnutí stojí na jedné osobnosti, lidé přestávají vnímat věcné argumenty a fakta, přestávají kriticky myslet, a naopak se nechávají vést charismatem a jednoduchými formulacemi. Prostředí, ve kterém dominují osobnosti namísto principů a věcných argumentů k takovému chování nevyhnutelně svádí. Netřeba dávat za příklad autoritářské režimy první poloviny 20. století – pro celou řadu voličů je hnutí ANO naprosto stejným exemplářem. Ze strany se vytratila jakýkoli náznak interní demokracie, diskuze a konsenzu (pokud tam snad kdy byly) a místo toho se vše řídí rozhodnutím Andreje Babiše, silného lídra a osobnosti, který zná tu správnou cestu a ví, co je pro lidi nejlepší.

Do jisté míry jde o totální vítězství formy nad obsahem – lidé nevnímají konkrétní obsah a důsledky sdělení, zahazují racionalitu a schopnost kriticky hodnotit, nechávají se strhnout charismatem a namísto toho, aby se začali aktivněji účastnit veřejného dění, raději přesunou svojí zodpovědnost právě na „silného“ lídra. Hezkým příkladem pravého opaku byly nedávné demonstrace proti zvolení Zdeňka Ondráčka na pozici předsedy Komise pro kontrolu činnosti Generální inspekce bezpečnostních sborů, které se nakonec ukázaly jako úspěšné, nebo stávka studentů na obranu médií veřejné služby. Podle všeho budou podobné akce i nadále pokračovat v širším zaměření na obranu demokratických institucí a vlády práva, což je velmi dobrá zpráva.

Liberální ideje v Česku nepotřebují silné lídry. Co potřebují mnohem víc je silná společnost respektující pluralitu; společnost, která je odolná a umí v rámci sebe samotné nesouhlasit a vést debatu. Přesně to je totiž základem liberální demokracie – silná společnost, ne silný vůdce.

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama