Reklama
 
Blog | Tomáš Dvořák

Damoklův meč lhostejnosti

Média hrála v moderní demokracii vždy velmi zásadní roli. Během funkčního období plní roli tzv. hlídacích psů demokracie – kontrolují občany zvolené zastupitele, zda svojí práci vykonávají důsledně a podle předvolebních slibů, zkoumají a alespoň částečně zajišťují transparentnost postupů vlády a často odhalují všemožné skandály. Možná ještě důležitější roli plní v období voleb, kdy podrobují všechny kandidáty přísné kontrole, kterou následně zprostředkují veřejnosti. Tedy aspoň v ideálním případě by to tak mělo fungovat.

 

Média taky ovšem výrazně ovlivnila způsob vedení politické kampaně. Už v případě prvních televizních přenosů předvolebních debat ve Spojených státech mezi Richardem Nixonem a Johnem Fitzgeraldem Kennedym, kdy rozhlasovou debatu podle průzkumů vyhrál majitel poněkud nedůvěryhodného vzezření Nixon, který ovšem dokázal lépe a přesvědčivěji argumentovat. Televizní debatu však už ovládl neuvěřitelně charismatický a dobře vypadající JFK, který pak udržel výhodu až do vítězných voleb. Letošní americké prezidentské volby opět poměrně přesně ukazují, že konkrétní návrhy zákonů, rozpočtové nebo daňové plány a politické změny byly odsunuty spíše na druhou kolej a hlavním úkolem kandidáta je v podstatě neustálém přímém přenosu působit důvěryhodně, napadnout citlivá místa svého oponenta (obvykle nesouvisející s politikou) a hlavně jakýmkoli způsobem ustát všemožné skandály, které se vždy dříve nebo později objeví. V době skutečně masového mediálního pokrytí a snadné dostupnosti informací má veřejnost na kandidáty překvapivě nízké nároky a spokojí se s často poměrně nerelevantními informacemi.

Stále častěji ovšem bohužel přichází do hry ohromně nebezpečný fenomén – tzv. falešná ekvivalence, kdy se do rovnosti dávají dva elementy či atributy kandidátů, které sice možná sdílejí společnou charakteristiku, ale v naprosto odlišném množství.

Prezidentské volby v USA tento problém prezentují naprosto dokonale. Donald Trump je mnohokrát usvědčený lhář, který často obrací svá stanoviska úplně naruby za účelem získání podpory, zatímco Hillary Clinton má podle tzv. fact-checkers na politika poměrně dobré skóre, dokonce o něco málo lepší než Bernie Sanders. Kdo je veřejností považován za nedůvěryhodného? Hádáte správně, je to Hillary.

Mnohokrát omílaná „volba menšího ze dvou zel“ je zde neuvěřitelně zavádějící, protože i když podle názorů mnohých není Hillary Clinton ideálním kandidátem na prezidenta (nevím, kdo naposledy byl ideálním kandidátem před svým prvním obdobím), není to ani v nejmenším srovnatelné s arogantním, samolibým megalomanem, který nebyl schopen v rámci kampaně představit téměř žádný konkrétní plán, v mnoha oblastech od ekonomiky přes vojenskou strategii je naprosto zoufale nevzdělaný, pravidelně uráží a zesměšňuje menšiny, vyhýbá se placení daní i faktur a má názory ohledně rovnoprávnosti žen asi jako tyran z dob středověku (to jen abych jmenoval pár kontroverzí). Snažit se prezentovat oba kandidáty stylem „každý má své mouchy“ nebo „oba jsou hrozní“ je vrchol pokrytectví, protože i v případě, že washingtonské struktury považujete za přinejmenším problematické a oprávněně kritizujete Hillary Clinton ze několika přešlapů (krajně neočekávané v téměř třicetileté politické kariéře), postavení rovnítka mezi Hillary Clinton a Donalda Trumpa je naprostý nesmysl a účelová lež.

Stejně tak to platí i o posledním skandálu ohledně obnovení vyšetřování FBI v kauze privátního emailového serveru Hillary Clinton jen 11 dní před volbami. Oznámení obnoveného vyšetřování zaslal ředitel FBI James Comey v nejasném, vágním tříodstavcovém dopisu, ze kterého není jasné vůbec nic, ani jestli emaily nalezené na sdíleném počítači Anthonyho Weinera a Humy Abedin vůbec odesílala Hillary, natožpak co se v nich nachází a jestli to jakékoli spojení s trestným činem. Donald Trump zatím čelí dvanácti obviněním ze sexuálního napadení, stále nezveřejnil své daňové přiznání, stále odmítá uznat výsledek nadcházejících voleb a v listopadu je předvolán před soud kvůli podvodu s Trump University. Přesto se média zajímají pouze emaily Hillary Clinton, jakoby už předešlé skandály byly vyřešeny a zapomenuty. Ne náhodou se ve volebních modelech prezentují tzv. news cycles – za jak dlouho negativní publicita z nevyhnutelného skandálu odezní.

Bohužel falešnou ekvivalenci a její efekt vidíme až příliš často. Nesouvisí to ani tak se snahou Trumpových stoupenců, kteří se snaží zachránit jeho skandály a prezentovat je jako pozitivum (například když Rudy Giuliani tvrdil, že Trump je „génius“ za vyhnutí se federálním daním pomocí pravděpodobně smyšlené téměř miliardové ztráty v roce 1995). Dobře to ilustruje kontroverze obou kandidátů s jejich nadacemi. Zatímco Clinton Foundation skutečně, prokazatelně a efektivně pomáhá tisícům lidí, Trump používal peníze ze své nadace na mimosoudní vyrovnání ve svých soudních sporech, kupoval si za ně obrazy sebe sama a sám dohledatelně na charitu téměř nic nepřispěl, naopak jeho nadace si často za služby jiným charitám účtovala velmi vysoké částky. Nicméně veřejný diskurz se spokojí s tím, že oba kandidáti jsou méně důvěryhodní kvůli jejich nadacím, byť míra kontroverze je v těchto dvou případech absolutně nesrovnatelná!

Pokud se narativ falešné ekvivalence přenese až k voličům, může to znamenat ohromné nebezpečí, jak se ukazuje zejména v případě mladých voličů v USA, kdy se z jejich až netradičně silné podpory v primárkách těšil levicově laděný demokrat Bernie Sanders. Sanders se po své porážce snažil zmobilizovat svoje původní voliče k podoře Hillary Clinton, jenže spousta mladších ročníků k volbám buď nejde, a nebo raději volí kandidáta třetích stran (Garyho Johnsona za libertariány nebo Jill Stein za zelené, nicméně hlasy pro ně jsou ztrátou hlavně pro Hillary), používaje logiku, že oba hlavní kandidáti jsou stejně špatní, a tím pádem si ani jeden z nich jejich hlas nezaslouží. Problém je, že jeden z dvojice Trump – Clinton naprosto jistě zvítězí. A jak jsem se snažil ukázat výše, nejsou to dva srovnatelně špatní kandidáti.

 

Jenže existence a přítomnost falešné ekvivalence má svoje důvody, ke které dosti přispívají soukromá i veřejnoprávní média.

Pro tradiční soukromá média je současná digitální doba poměrně těžká. Prudce jim klesají tržby, často se proto musí osekávat náklady a snižovat počet zaměstnanců. Jenže pochopitelným cílem soukromých médií (nebo aspoň jedním z cílů) je ziskovost, která v dnešní době už prostě není dosažitelná pouze kvalitní a seriózní žurnalistikou. Ziskovost ale závisí především na čtenosti a popularitě, a nic čtenosti nepřidá tolik jako do poslední chvíle napínavý předvolební souboj. V tomhle jsou naopak letošní prezidentské volby v USA poněkud výjimkou, jelikož naprostá většina všech deníků, včetně několika konzervativních, podpořila Hillary Clinton. To ovšem zejména mezi republikánskou voličskou základnou vedlo k podpoření už dříve probíhajícího přesunu k okrajovým, krajně neseriózním a manipulovaným médiím jako zdrojům informací. Pro všechna soukromá média je ovšem vyrovnaný předvolební souboj a tudíž zdánlivá vyrovnanost obou kandidátů žádoucí, neboť zákonitě povede k větší čtenosti a sledování médií.

Jiné dilema v tomto ohledu často pohltí státem vlastněná či veřejnoprávní veřejná média. Byť i ty se potýkají se snižujícími výdělky a často musí snižovat náklady, jejich hlavním posláním je objektivnost a vyváženost názorů – žádný postoj by neměl ve veřejnoprávní televizi dostávat více prostoru než ty ostatní. Jenže takový přístup může přesně vést k falešné ekvivalenci jako v případě kampaně před referendem o EU ve Velké Británii. Byť se naprostá většina ekonomů, nezávislých think-tanků, odborníků pro mezinárodní obchod či měnový trh, dokonce i Bank of England postavila za setrvání v Evropské unii jakožto za rozumnější volbu, ve veřejnoprávní BBC probíhaly debaty podle jakési perverzní „neutrality a férovosti“, kdy každou stranu sporu v diskuzi zastupoval jeden odborník a oba názory měly vyhrazeny stejný prostor. Jenže jaký jiný dojem to mělo vyvolat v široké veřejnosti, než že oba tábory mají v odborných a akademických kruzích zhruba stejnou podporu? Obdobně se to dá ilustrovat na příkladu globálního oteplování – když existuje vědecký konsenzus 97% vědecké obce v tom, že globální oteplování je reálný a pozorovatelný jev, co je férovější a neutrálnější rozdělení prostoru ve veřejnoprávních médiích? 97 vědců, kteří tvrdí, že globální oteplování existuje proti třem, kteří ho odmítají, nebo rozdělení padesát na padesát v rámci zachování leda tak matematické rovnosti?
Tento problém je však také velice snadno aplikovatelný na českou politiku. Kolikrát už jste slyšeli, že v politice jsou všichni zloději a korupčníci? Že u voleb je to prašť jako uhoď, protože každá strana a každý kandidát po sobě zanechá jen paseku? Jenže to není pravda, ani v rámci jednotlivých stran, dokonce i jejich lokálních buňek. Kdokoli takhle přemýšlí je jen otrokem vlastní lenosti, když nedokáže hledat vhodné kandidáty a hlasovat pro ně, čímž by patřil ke kolektivní snaze posunout českou politiku o něco dopředu. V politice nejsou všichni stejní nebo stejně špatní, ani v rámci jedné strany. Jenže nečinností a podléháním falešné ekvivalenci a následnému nezájmu o politiku nahráváme právě těm horším. Jejich voliči se nebudou rozhodovat, jestli a koho jít volit. Není náhoda, že zrovna KSČM a v dnešní době i ANO mají tak silnou a stabilní voličskou podporu.

Často si stěžujeme na neschopné a špatné politiky. Jenže apatií a zlomením hole nad volbami a politkou celkově dobré politky na potřebná místa nikdy nedostaneme. A jak jinak se zbavit těch špatných než tím, že je už znovu nezvolíme? Je to jen v našich rukou.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama