Reklama
 
Blog | Tomáš Dvořák

Big fat tax cut aneb jak být učebnicovým pokrytcem

Big fat tax cut a trocha historie

 

V souvislosti s daňovou reformou Trumpovy administrativy v USA, která nedávno prošla za značného spěchu Sněmovnou reprezentantů (velmi podobný postup se dá očekávat i v Senátu) se do veřejné debaty opět dostal pojem trickle down economics, ekonomický model, ve kterém bohatství „protéká“ ze nejvyšších příjmových pater až do těch nejnižších. Obecně jde o podkategorii tzv. supply side economics, tedy ekonomiky strany poptávky – stručně řečeno, pokud se sníží daňová zátěž nejbohatších obyvatel (většinou vlastníků kapitálu), uvolní se jim více prostředků k investicím, které následně umožňují větší objem investic. Investice táhnou ekonomický růst, pomáhají vytvářet další/lépe placená pracovní místa a produktivní kapacitu, a právě tímto způsobem dochází k onomu „protékání“ bohatství i do středních a pracovních tříd. V konečném důsledku by tedy z daňové úlevy pro nejbohatší měli mít prospěch všichni.

Dva principy, kterým se daňové úlevy často zaštitují, jsou Lafferova křivka a Sayův zákon. Lafferova křivka ilustruje ideální daňovou zátěž, kdy je výnos z konkrétní výše daně maximalizován. Pokud by bylo zdanění vyšší nebo nižší, v konečném součtu by se na daních vybralo méně (v případě příliš vysokého zdanění by se snížila daňová báze). Nikdy ovšem není zcela jisté, kde přesně se tato ideální výše daně nachází. Sayův zákon pak říká, že si nabídka vytváří vlastní poptávku, alespoň v dlouhodobém časovém horizontu. Specifikum trickle down economics je, že se v udělování daňových úlev soustředí především na korporace a nejvyšší příjmové skupiny, kdežto supply side economics míří s nižšími daněmi na celé spektrum obyvatelstva.

Republikánští politici se ve svém návrhu na daňovou reformu spoléhají na nastartování ekonomiky – ač neradi, sami přiznávají, že počítají s robustním hospodářským růstem, který zalepí díru po chybějících daňových výnosech. Jenže hospodářský růst není vůbec samozřejmý. Nyní je čas na krátký exkurz do nedávné historie – trickle down economics se totiž často spojuje se jménem amerického prezidenta Ronalda Reagana, který víceméně podobnou, avšak snad ještě radikálnější daňovou reformu zavedl v 80. letech. Amerika tehdy skutečně prožila relativně úspěšné období, co se ekonomického růstu týče, ruku v ruce s vysokým propadem inflace.

Otázkou ale je, zda tzv. Reagonomics měla skutečně tak pozitivní vliv na ekonomický růst. Deregulace určitých hospodářských sektorů začala už za vlády prezidenta Cartera a americké ekonomice se ještě před nástupem Reagana do Oválné pracovny povedlo lépe vstřebat stagflaci vyvolanou ropnými šoky v 70. letech. Část dobře fungující ekonomiky se rovněž připisuje na účet měnové politice Federal Reserve za časů legendárního Paula Volckera. Mnohem podstatnější roli ale patrně sehrála jedna daleko kontroverznější oblast Reaganovy politiky – byť je dnes republikány vzýván jako jeden z nejvíce pro-tržních prezidentů, za jeho vlády se neuvěřitelným způsobem navýšily vládní výdaje, které rostly v průměru o 2,5% ročně. Šlo totiž o výdaje na armádu, což byla součást Reaganovy strategie na udolání Sovětského Svazu v závodech ve zbrojení pomocí americké ekonomické síly. Tato strategie se nakonec ukázala jako úspěšná, v rámci ekonomické teorie se však jedná o téměř učebnicový příklad keynesiánské teorie (zvýšení agregátní poptávky v době recese pomocí zvýšení státních výdajů, byť za cenu rozpočtového deficitu) a takřka dokonalý protiklad supply side economics. Pro úplnost dodejme, že Reaganovu snahu se na začátku tisíciletí snažil napodobit George W. Bush – po tzv. dotcom bublině (kdy došlo k náhlému pádu spekulovaných akcií internetových firem) a bankrotu kolosu Enron byly Spojené Státy na prahu další recese a došlo k snížení nejprve daní z příjmu a následně i korporátních daní. Nicméně i tentokrát byly simultánně použity další stimulující prostředky – v tomto případě šlo o velmi uvolněnou měnovou politiku a nízké úrokové sazby amerického Fedu (tehdy pod vedením Alana Greenspana). Je tedy velmi těžké přesně odlišit a analyzovat dlouhodobý efekt daňových úlev na ekonomický růst. (Historický dopad na daňové výnosy graficky analyzuje WSJ zde.)

 

Samotný princip protékání bohatství byl již také mnohokrát zpochybněn – v obou případech rozebraných výše totiž jednoduše nefungoval. Nerovnost v bohatství se ve Spojených Státech po daňových úlevách razantně zvýšila, a to až do takové míry, že má téměř s jistotou negativní vliv na celkovou ekonomiku, což empiricky rozebírá working paper od Mezinárodního měnového fondu. Co hůř, trend divergence v bohatství a příjmech nezpomaluje, ba právě naopak. Vyšší zisky díky sníženým daním si také mnohokrát nenašly cestu do mezd střední třídy, ale spíše do daňových rájů, kam je akcionáři odklonili, jak analyzuje report od Tax Justice Network. (Velmi podrobnou analýzu mnoha indikátorů nerovnosti v příjmech a bohatství ve Spojených Státech za použití dat z Congressional Budget Office pak můžete najít zde.)

Pro krátkou ilustraci zde přidávám pár grafů vývoje nerovnosti (používal jsem data z US Census Bureau):

Picture1

Picture2

Picture5

Sami proti sobě ve třech bodech

A to mě právě přivádí zpět do současnosti a k pointě tohoto článku. Zastánci neoklasické ekonomie či konzervativci obecně a republikánská strana v USA konkrétně se v rámci své ideologie velmi tvrdě vymezují proti (mimo jiné) třem věcem. Zaprvé vysokému zdanění, či dokonce proti zdanění obecně, jelikož věří, že lidé lépe vědí, jak se svými penězi naložit; a soukromí podnikatelé dokáží finanční prostředky vynaložit mnohem efektivněji než stát. Zadruhé je to deficit státního rozpočtu – stát by nikdy neměl utratit víc, než sám dokáže získat, a pokud možno by měl utrácet co nejméně. Státní rozpočet by tedy měl být vyrovnaný a nemělo by docházet k excesivním výdajům na dluh. A za třetí je to nátlak státu na své občany, něco, co konzervativci často označují za donucování (coercive power) a protestují proti němu podobným argumentem, jako u prvního bodu – že stát jednoduše těžko může vědět lépe, co lidé chtějí, než lidé samotní, a neměl by se tak snažit rozhodovat za ně nebo jim snad nedejbože něco nutit. Excesivní zásahy státu či technokratické rozhodování za občany jsou tedy v republikánském pojetí přinejmenším problematické.

 

Zkusme ale tyto tři body vztáhnout na současnou daňovou reformu. Pokud projde v současné podobě, která je v souladu s bodem 1 v předchozím odstavci, daňové výnosy federální vlády se povážlivě zmenší. Vzhledem ke stejným (či pravděpodobně vyšším) výdajům pak ale zákonitě vznikne veliký schodek ve státním rozpočtu, stejně tak jak za Reaganovy vlády, kdy se státní dluh USA ztrojnásobil a Spojené Státy se během osmi let staly z největšího věřitele největším dlužníkem na světě. V souladu s bodem dvě bude tedy dalším bodem republikánské agendy omezit i státní výdaje, o což se koneckonců již neúspěšně pokusili během předchozí snahy o zrušení programu zdravotnictví Obamacare. Zdravotnictví je obecně jednou z oblastí, kde se republikáni netají touhou škrtat výdaje. Kromě Obamacare tak škrty mohou zasáhnout mimo jiné i programy Medicare a Medicaid. Se sníženými výnosy z daní se jinak než škrty ve výdajích schodku rozpočtu zabránit nedá, pokud tedy ekonomický růst vyvolaný daňovými úlevami (což je v dlouhodobém horizontu samo o sobě velmi spekulativní) zázračně nezvětší daňovou bázi na tolik, že daňové výnosy nebudou nijak poznamenány. I samotní republikáni však po delším a tvrdším vyptávání přiznávají, že tento vývoj je, mírně řečeno, nejistý. Ovšem vládnout se schodkem v době ekonomického růstu je proti veškerému zdravému rozumu a jde první krok k velkým potížím, jakmile pozitivní část ekonomického cyklu skončí. Výdaje navíc alespoň v příštím roce rozhodně významně narostou, jelikož federální vláda bude muset financovat programy obnovy po ničivých hurikánech Harvey, Irma a Maria.

Jenže zde se dostáváme ke třetímu bodu – výše zmíněné zdravotnické programy mají totiž ve Spojených Státech poměrně silnou podporu veřejnosti, která je robustní napříč věkovými i příjmovými skupinami a dokonce i mezi voliči republikánů. Pokud by se tedy Paul Ryan a Mitch McConnell spolu se svými kolegy pokusili tyto programy zrušit či výrazně omezit, dopouštějí se prohřešku proti třetímu bodu – tedy že oni sami lépe ví, co je pro občany lepší než samotní občané. Jak jinak nazvat rozhodnutí, které jde přímo proti veřejnému mínění? Jde o to samé technokratické rozhodování, které republikáni tak často během uplynulých osmi let vyčítali prezidentu Obamovi. Pro upřesnění, nejde ani tolik o to, zda je rozhodnutí omezit či rušit alespoň tu minimální verzi univerzální zdravotní péče, kterou Spojené Státy nyní mají správné nebo špatné (byť dle mého názoru jednoznačně špatné je). Snažím se spíše poukázat na dvojí metr a porušování vlastní ideologie a logiky, kterého se republikáni tak rádi dopouštějí, když jim to je zrovna záhodno, a naopak z něj v jiných případech osočují své oponenty, jak tak rádi dělali během posledních let Obamova vládnutí.

Faktické argumenty, které republikáni pro svou daňovou reformu používají, jsou přinejlepším velmi vratké a nejisté a snažit se tedy reformu prodat za pomoci čistě pokryteckých odůvodnění je skutečně špatná cesta. Hospodářská politika je ovšem bohužel příliš často otrokem politické vůle a tím pádem postranních (v případě uspokojení požadavků republikánských dárců se slovo postranní dost možná nehodí – lepší označení je spíše čelní) úmyslů. Zejména v dnešní době, kdy rozhodovacím procesům jako jsou volby velí politika identit, je třeba klást mnohem větší důraz na rozhodování založené na faktické diskusi, ne na ideologických přesvědčeních, která navíc jejich zastánci ohýbají tak, jak se jim zrovna hodí. #MakeAmericaGreatAgain

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama