Po nedávných krajských a senátních volbách jsme byli svědky něčeho v české politice dosud nepozorovaného. Nešlo o nízkou volební účast, ta je bohužel v případě voleb spíše obvyklým průvodním jevem. Bylo to ovšem poprvé, co hnutí ANO Andreje Babiše zaznamenalo politickou porážku ve volbách. Ta byla zejména markantní v senátních volbách, kde ANO získalo pouze tři křesla z 14 kandidátů, kteří postoupili do druhého kola. I v krajských volbách se prvotní úspěch v podobě vítězství v 9 krajích poněkud zakalil, jelikož hned v několika krajích ostatní strany rychlým jednáním vyšachovaly ANO z hejtmanského křesla i vládnoucí koalice. Andrej Babiš tedy zažíval v podstatě nepoznaný pocit neúspěchu ve volbách.
Z výsledků posledních voleb a následných reakcí lze vyvodit několik velice zajímavých indícií a náznaků, jak pro blížící se volby do Poslanecké sněmovny, tak v mnohem širším měřítku.
V prvé řadě je to pozice budoucího premiéra, kam už spousta lidí dosazuje Andreje Babiše. Prvotní úspěch ANO byl svým způsobem očekávatelný, stejně jako prvotní úspěch TOP09. Vznik nové strany vždy dává možnost vymezit se proti stranám stávajícím, navíc se nové strany alespoň částečně nejsou spojovány se skandály současné politické garnitury. Babišovi v tomto stejnou měrou hrála do not předchozí neangažovanost v politice a naopak úspěšné působení v byznysu.
ANO si ovšem svojí image bojovníků proti systému snaží za každou cenu udržet, v čemž se například od TOP09 liší. Neprofiluje se vůbec žádným určitým směrem, nebo se spíše profiluje všemi směry najednou. Dokonale tento případ ilustruje elektorát hnutí – zatímco na svém počátku k sobě ANO přitáhlo zejména hlasy nespokojených pravicových voličů, kteří již byli unaveni a znechuceni excesy vlád Topolánka a Nečase a zároveň jim mohl imponovat Babišův „manažerismus“, snaha o efektivní řízení státu v korporativistickém pojetí, v posledních krajských volbách ANO naopak získávalo voliče z úplně opačného konce spektra, a sice od KSČM. Ptáte se, jak je tohle možné? Vlastně docela jednoduše – hlasy pro komunisty byly po Samotové revoluci vždy protestní a antisystémové, což je přesně pozice, kterou dnes zastává Andrej Babiš, ovšem zároveň ve vládě a s mnohem větším úspěchem. Problém ovšem je, že když Andrej Babiš a potažmo celé jeho hnutí nemá pevné ukotvení v politickém spektru skrze program či alespoň příslušnost k nějaké ideologii, je velice těžké ho z pozice občanské společnosti nebo novinářů kontrolovat, zejména v dnešní post-faktické době. Populistický princip „kam vítr, tam plášť“ není objevem posledních let, v dřívější době se ovšem dal mnohem snáz zahnat do úzkých. Jak ale dokazuje Brexit, Donald Trump a populistické strany jako AfD v Německu, FN ve Francii, CSM v Itálii či SD ve Švédsku (a nebo Michal Hašek v Česku), usvědčení ze lživého tvrzení pomocí faktů a důkazů dnes již, aspoň v politice, nic neznamená. Jedná se vlastně o naprosté vítězství formy nad obsahem.
Dokonalou ukázkou obrácení o 180 stupňů během dvou dní v podání Andreje Babiše byla právě reakce na výsledek senátních voleb. Před volbami vyjádřil přání ve volbách do Senátu uspět kvůli duležitosti prosazovaných zákonů. Po tom, co nedokázal s přehledem zvítězit a upevnit tak svoji pozici, začal volat po jeho zrušení jakožto drahé a zbytečné instituce, která nedokáže ani dostat voliče do volebních místností a ve svém volání nezůstal osamocen.
To byl naprosto ukázkový příklad toho, jak Andrej Babiš funguje jako politik. I jeho slogan o řízení státu jako firmy je zcela účelový – dokud mu Senát mohl posloužit k úspěchu, považoval ho za užitečný. Jakmile ve volbách do něj propadla, Babiš rychle otočil a přesně ve znění svého motta Senátu vyčetl, že je příliš drahý, lidi nezajímá a zpomaluje legislativní proces. V podobném duchu jde ještě dál, když se dožaduje zavedení většinového systému skrze úplně stejnou logiku, řka, že koalice stejně jen všechno zpomalují a navíc se k většinovému systému stejně blížíme, neboť se všechny tradiční strany spikly proti ANO, alespoň v mysli Andreje Babiše.
Andrej Babiš totiž podle všeho trpí nebezpečným stihomamem, který dnes začíná v západním světě stále častěji prosakovat na povrch. Je to volání po autoritářské vládě, zrušení demokratického systému dělby moci, principu „brzd a protivah“ a vložení moci do rukou jednoho vůdce, který nebude obstruován zdlouhavou demokratickou diskuzí a bude rychle a rozhodně jednat. Samozřejmě podle vlastního uvážení a po oslabení demokratických institucí v praktické neodvolatelnosti.
Právě to jsou totiž ty největší výdobytky demokracie oproti dřívějším státním uspořádáním. Lídři, kteří se neosvědčí jsou snadno dohnáni k odpovědnosti, voliči jim mohou vystavit ve volbách účet za jejich působení a veškeré nápady jsou v legislativním procesu podrobeny kontrole, tak aby nemohly být snadno zneužity. Možné problémy jednokomorového parlamentu v momentě, kdy vznikne ústavní většina jsou dobře vidět třeba v dnešním Maďarsku.
Smysl Senátu totiž skutečně není zpomalovat legislativní proces, ale naopak kontrolovat poslaneckou sněmovnu a případně vracet špatné nebo nedopracované zákony, přispívat k co nejefektivnější státní správě a zabraňovat koncentraci příliš velkého množství moci na jednom místě – něco, co by si Babiš přesně přál. Důkazem budiž, že ve většině případů změna navržené Senátem následně Poslanecká sněmovna přijímá.
Souhlasím, že chatrná volební účast nejen v Senátu je závažný problém, který se ovšem těžko vyřeší rušením demokratických institucí. Bylo by to podobné, jako zrušení článku ústavy, protože se už nějakou dobu nepoužil a jen zabírá místo.
Avšak většinový systém a tím potažmo i Senát má jednu velikou výhodu, která bohužel zůstává v České republice žalostně nevyužita – volení jednoho zastupitele za určitý geografický volební okrsek. Přesně to totiž české politice zoufale chybí. Svoje reprezentativní zástupce si zvolíme a pak je čtyři roky necháme působit v téměř absolutní volnosti, kterou často neomezuje ani zákon. Občanská společnost je v Česku zoufale malá a až na čestné výjimky zoufale neangažovaná. Přitom se politici zodpovídají nám voličům, zastupují nás, de facto jsou nám do určité míry podřízeni a my jakožto voliči máme nezpochybnitelné právo po dobu trvání jejich mandátu je kontrolovat a v případě odchýlení od jejich slibů na ně vytvářet nátlak. Zastupitelé jsou přeci konec konců od slova zastupovat, ne od sousloví „nechat se zvolit a několik let si dělat, jak se mi zlíbí“.
Právě tento princip funguje dobře ve většinovém systému ve Velké Británii, kde si každý z 650 volebních okrsků volí svého zastupitele, s nímž během jeho volebního období zůstává v těsném kontaktu. Přestože v každém okrsku může zvítězit kandidát jen jedné strany, voliči těch ostatních s ním často komunikují a on (či ona) jejich námitky a připomínky jako správný zastupitel tlumočí v parlamentu. Této vlastnosti Senátu bychom měli mnohem více využívat a zvážit, zda by nebylo vhodné zavést tzv. Additional member system ve volbách do Poslanecké sněmovny.
Vzestup a úspěch Andreje Babiše, kterému pomohlo podrytí důvěry v demokratické instituce za předchozích vlád tak svým dílem padá na každého z nás, jelikož právě ty vlády, stejně jako ANO vzešly z demokratických voleb. Musíme mít lepší politiky a lepší osobnosti jako své zástupce v legislativě, ovšem pouze my jako voliči je tam můžeme dostat. Stejně tak se musí zlepšit vztah veřejnosti a politiků. Změna je jen a jen v rukou občanů.
Změna ovšem bude těžká, dokud bude hlasy dostávat Andrej Babiš.